Prohlásil Ibrahim Ilisik v článku MF Dnes. Imigroval z Turecka před čtyřiceti lety. Je německým občanem. Mluví plynně německy. Má spokojenou rodinu, tři děti, dvě firmy. Příklad dokonalého imigranta a přesto se necítí dobře.
Vadí mu, že Němci jsou ve vztahu k Turkům až příliš odtažití. Proto se v nové domovině cítí jako outsider, stejně jako všichni jeho krajani, které v Německu zná. Turci se podle něj integrovali, Němci je však mezi sebe nepřijali. Při každé příležitosti jim dají najevo, že jsou jiní.
Říká, že Němci mají své představy, podle kterých by měli u nich žít. Chtěli by nás strčit do šuplíku, kam nepatříme. Tady v Bavorsku by měl člověk mluvit místním dialektem a oblékat se jako oni, aby byl akceptován. My však chceme zůstat Turky. Chceme si ponechat svou kulturu, původ. Turečtinu mít jako druhý jazyk a stravovat se po svém. Mám tři děti. Desetiletý syn chodí na reálku, osmnáctiletý se učí elektrotechnikem a dvaadvacetiletá dcera studuje policejní akademii. Přesto všichni žijeme v paralelním světě. Jsme cizinci ve vlastní zemi.
Ibrahim Ilisik tvrdí, že se Turci integrovali, zatímco Němci integraci nezvládli. Jenomže integrovat do nějakého prostředí, to znamená s ním splynout. Přijmout tamní chování, zvyky, oblečení. Pokud navštěvují mešity místo kostelů, jejich ženy se navlékají do hábitů a ne do módních šatů, lpí na tureckých tradicích, místo aby přijali za svůj moderní způsob života Evropanů, nemohou se Turci divit. že budou místními i po létech pobytu celkem právem pokládáni za cizince.
