Paní nebo slečna, mladost není věčná

S věkem se moudří, to je pozitivní část věci. Ale také nám stárne naše fyzická schránka a z toho lidstvo už od nepaměti nadšeno není.

Četla jsem kdesi, že francouzské feministky bojují za zrušení termínu slečna. Je to prý titul dehonestující a nerovnoprávný, protože je genderově nevyvážený. V jistém ohledu mají pravdu, proč vůbec ženy rozdělujeme na tyto dva poddruhy, a mužů se dělení na ženaté a volné jaksi netýká?

Bylo záměrem této segregace slečen ponížit a veřejně opovrhnout těmi, na které se neusmálo štěstí, rozuměj muž, ochoten si ji nastěhovat k sobě a udělat jí pár dětiček? Inu, ne každé se „poštěstí“. Jako třeba teď holkám v Číně. Kdysi vyhlášená regulace lidu způsobila, že Číňané si pořizovali hlavně chlapečky, jakožto hodnotnější a kvalitnější polovinu lidské rasy, jenomže časem zjistili, že ty hloupé a zbytečné ženy se jim přeci jen hodí do krámu, protože tamní muži teď nemají dostatek kvalitního genetického materiálu na zakládání rodin. Ono deset žen nadělá s jedním chlapem přeci jen více parády, než deset chlapů s jednou ženskou, že? Mladé Číňanky tak zažívají „žně“ a názornou ukázku metafory: Má jich na každém prstě deset.

Nebo šlo vytvořením statutu slečna pouze o symboliku toho, že dotyčná je k mání, tedy nezadaná a otevřená k dvoření? Ale co nebohá slečna? Ta nemá právo vědět, zda je dotyčný vážným svobodným zájemcem nebo ženatým pánem, hledajícím pouhé povyražení a odpočinek do své ženy a dětí? Jsou snad muži určeni k volnému odběru neustále, nehledě na skutečný „stav“? Máme si to vysvětlit tak, (a mnohé to tak skutečně vidí), že odluzování mužů od rodin je tedy v pořádku, protože oni jsou svobodní pořád?

Jedna moje kolegyně, čerstvě vdaná, je na svůj nový stav náležitě hrdá. Omylem vyslovená slečna ji uráží a ihned každého opravuje. Mně je milejší slečna. Jsem vdaná již pár let, ale termín „paní“ ve mně vzbuzuje asociaci „stará“. I když mám už řádně zaběhnutý motor, moje karoserie byla poměrně dlouho zachovalá, tak jsem běžně zažívala třeba u lékařů, že mne sestřička volala dovnitř jako paní, ale při pohledu na mě se opravila na slečnu. Poslední dobou už se to neděje. Jak těžce se mi nese, že už nejsem slečna ani na pohled.

Předposledním hřebíčkem do mojí rakve byla návštěva u kamarádky. Její dvacetiletá sestra si přivedla nového přítele. „Dobrý den“, řekl. Dobrý den?! Nikoliv ahoj? Tak to už je to se mnou hodně zlé! Nebo s tou dnešní mládeží tak moc dobré?

Když mi bylo dvacet, můj muž a jeho kamarádi s oblibou častovali ženy 35+ půvabnými termíny, jako: Vystřílená puška, Vyvětralá veranda nebo Vyzobaná slunečnice. Hahaha, jak jsme se tehdy nasmáli. Byla jsem mladá, svěží a nic z toho se mne netýkalo. „Blbej humor“, říkám tomu dnes. Nenápadně jsem se totiž přesunula do jiné kategorie a lepší už to nebude.

A nezachrání to ani plastika. Ona to totiž obvykle spíše zhorší. Když vidím kolem sebe ty Kačery Donaldy nebo Masky Jima Carreyho, jsem si jistá, že takhle jednou po světě chodit nehodlám. Nejspíš se začnu raději vyhýbat zrcadlům, když neuvidím první šedivý vlas ani vrásku, (neklamný důkaz pokročilého stádia lidského života), mohu předstírat, že neexistují. A konec jedné krásné éry, ať už paní nebo slečny, tak prostě nikdy nenastane. :)

www.viktoriebeso.cz