Monogamie užitečná nebo škodlivá?

Byly doby, kdy „to“ dělal každý s každým a nikdo se nad tím nepozastavoval a nepohoršoval. Na některých územích světa se tak děje dodnes. V našich končinách a v naší době se praktikuje monogamie. Je však k užitku nebo ke škodě? Je nám přínosná nebo přináší víc komplikací, než kdyby jí nebylo?

Jsme monogamní společnost. Respektovali to už naši rodiče, prarodiče a další „pra“. Byly ale doby, kdy tomu tak nebylo a nedá se říct, že by tím lidé nějak extra trpěli. Nebo o tom aspoň nejsou nikde uváděny oficiální záznamy. Ještě v době pohanské se vesele obcovalo a lidé si užívali života plnými doušky. Ale pak přišlo křesťanské „nesesmilníš“ a „nepožádáš manželky bližního svého“ a bylo po zábavě. Je nasnadě otázka, zda to ve finále nebylo dříve lepší. Považte jen, kolik válek, nenávisti, sporů, vražd a stresů přinášela a stále přináší žárlivost. Láska a její majetnické přivlastňování partnera jsou v podstatě tou nejvyšší formou sobeckosti.

Krom člověka jsou údajně monogamní ještě labutě a mořští koníkové. Jinak je ale celoživotní věrnost nepřirozená většině tvorů živočišné říše. Ani pro člověka to ve finále není normální, kdyby bylo, neměli by lidé potřebu nevěry a dokázali by se dokonale ovládat, že? Leckdo namítne, že my ale nejsme zvířata a máme rozum. Ten sice máme, ale jinak je člověk snad to největší zvíře ze všech, nemyslíte? To, co si lidé navzájem dokážou v životě provádět, by neskousla ani leckterá hyena.

Proč vůbec monogamní pravidlo proniklo do našich společenských pravidel? Že by církevníci byli takoví romantici? To za tím moc nehledejme. Spíše by se dalo říct, že šlo o materiální hodnoty. Matka jistá, otec nejistý, a proč by měl dědit majetek po muži potomek, kterého zplodil jiný muž? Pak tady asi hraje svou roli i poslušnost, protože jedině člověk dostatečně zbožný a svých hříchů si vědomý, může být dobrou a poslušnou ovečkou.

Každý z nás ví, že nevěra se nedělá. Většina z nás to i respektuje, a pokud ne, oddává se svým společenským prohřeškům tajně a pečlivě své tajemství střeží. Až na výjimky. Ačkoliv nám monogamie není přirozená, jdeme sborově proti přírodě. Je nám vnucená a trápí nás ve finále stejně jako následná žárlivost, kterou po odhalení nevěry prožíváme. Nebylo by nám lépe, kdyby to všechno bylo legální? Náš život by tak mohl být hned ochuzen o jeden stres. Místo mučivých obav, kdeže se náš partner právě nachází, když není doma a jeho kolegyně je tak sexy, bychom věděli, že si partner šel jenom bohapustě sexuálně užít a s radostí se vrátí domů ke své lásce. Protože láska a sex jsou dva odlišné termíny. Můžeme někoho milovat a nemít s ním sex (i když je to dost zvláštní představa), stejně tak můžeme mít s někým sex, ale přitom ho nemilovat.

On takový sex bez lásky je v podstatě jenom příjemná fyzická aktivita, jako jakákoliv jiná. Jako příklad můžeme použít třeba hraní tenisu. Když půjde náš manžel na tenisový kurt s kolegyní, nebude nám to vadit (odmyslíme-li si podezíravost, žárlení a představy, co dalšího spolu asi dělají). Ale půjde-li s kolegyní do postele, bolestí se zblázníme. A přitom efekt je naprosto stejný. Fyzická činnost, u které se zapotíme a necháme prostoupit tělo endorfiny. Ať už je to tenis nebo sex.

Jen si to představme. Roky hrajeme se stejným partnerem. Vyhovuje nám to, máme tu hru rádi, s partnerem si to užíváme. Ale časem to začne být trošku nuda. Víme, kam přesně zamíří podání, jak vybere míček, jak se bude vztekat po prohraném, a radovat po vyhraném zápase, každičký jeho úder nám bude důvěrně známý a už nás nebude mít čím překvapit. Pomalu, ale jistě přestanou pomáhat pokusy o oživení hry změnou kurtu, tenisových raket dokonce ani oblečením nového dresu. Abychom tu rutinu trochu narušili, můžeme si jít občas pinkat sami o zeď. Bude to nějaká tělesná aktivita, dosáhneme kýženého fyzického uspokojení, ale není to tak nějak úplně ono. A pak se najednou dostaneme na kurt s novým hráčem. Je to hukot, nestíháme jeho údery, nedokážeme číst jeho hru, motivuje nás k větším a lepším výkonům, přináší to svěžest do hry, je to vyčerpávající, ale šíleně uspokojivé. A přesto nám to nebrání v tom, abychom si pak užili tu svoji klidnou a příjemnou hru se svým letitým partnerem, která je nám tak hezky důvěrně známá.

Jenomže hra s jiným partnerem je společensky neúnosná. Navzdory lidské přirozenosti. Toto pravidlo hry je v nás hluboce zakořeněno a spousta lidské populace se užírá obavami, zda právě jejich partner tato pravidla neobchází. Trápíme se, podezíráme, stresujeme, ničíme pomocí rozvodů jinak šťastné rodiny a prožíváme si spoustu bolesti.

Osobně bych fyzickou nevěru odpustila (nebavíme se lásce k jiné ženě), a nějak tu ublíženou ješitnost překousla (pozn. pro mého manžela: opovaž se to udělat!), protože co je bezvýznamné spojení dvou genitálií oproti vzájemnému porozumění, lásce, pochopení, podpoře, pocitu bezpečí, sdílení stejných životních hodnot, výchově dětí nebo radosti ze společného života?

www.viktoriebeso.cz