Manželství není vstupenka do kina

Také se vám zdá, že dnešní doba nepřeje lásce? Nebo spíše vztahům? Že moderní manželství mají jepičí život a lidé se odmítají snažit, bojovat a dělat kompromisy? Že každý čeká, že ve vztahu to bude jenom zábava a při prvním záblesku nespokojenosti z něj odchází?

Jenomže manželství není návštěva biografu, ve kterém setrváme jenom do té doby, dokud nás to baví. Vztah je jeden velký kompromis, je to spousta práce, ústupků a pochopení pro chyby toho druhého. Samotná láska nestačí. Stejně jako se musíme starat o dům, ve kterém žijeme, musíme pečovat také o manželství, perpetum mobile bohužel nefunguje ani v lásce. On i ten dům, když je nový, tak si vystačí sám, ale časem se mu oprýská omítka, proděraví střecha nebo prošoupou koberce. Bez neustálé péče a starostlivosti by nám dům dlouho nevydržel.

Moderní doba nahrává pořizování si nových věcí. Automaticky měníme staré za nové a nudné za zábavnější. Stejně se pak chováme i ve vztazích. My za to ani v podstatě nemůžeme. Všude kolem je totiž spousta našeptávačů, kteří nás navádí k tomu, abychom ve vztazích dlouho nevydrželi. Současná společnost nás tlačí k tomu, ukončit vztah, pokud nám v něm něco vadí. Vsugerovává nám, že pokud nejsme ve vztahu šťastní, máme jej zahodit, nemáme se trápit, máme být jenom spokojení, uvolnění a bez stresu, protože máme právo být šťastní.

 Jenomže, není to právě nedostatek snahy bojovat o svoje manželství a přílišná fluktuace mezi partnerskými svazky to, co nás stresuje a způsobuje v moderní generaci tolik napětí a nespokojenosti? Žijeme holt v kultu věčného mládí a adrenalinového života zaměřeného na vítězství a tam sebemenší nespokojenost prostě nepatří.

Dříve se na dítě z rozvedené rodiny dívala společnost skrz prsty, dnes je to zcela běžný jev. Ano, je fajn, že to nebohé dítě za jeho rodinnou situaci nikdo neodsuzuje, ale nebylo by mu přeci jen lépe s oběma rodiči? Za tu dobu, co je svět světem ještě nikdo nevymyslel vhodnější model než máma, táta a děti.

Ano, mnohdy je nenávist mezi rodiči natolik silná, že je lepší, aby dítě vyrůstalo ve střídavé péči, než uprostřed bojů mezi dvěma lidmi, které oba miluje stejně a nechce se ani jednoho vzdát nebo jednomu z nich stranit. Nemluvím o vztazích, kterým vládne nepřekonatelný odpor, násilí, deprese nebo snad ještě něco horšího, mluvím o tom, že Venca po pěti letech vztahu už není tolik vzrušující jako nový kolega Pepa z vedlejší kanceláře. Začíná to vypadat, že v dnešní době lidé vytahují rozvodové papíry ještě dřív, než si vůbec o svém problému stačili promluvit a pokusili se s tím něco udělat.

Bylo by hezké trochu víc spolupracovat, tolerovat a chápat. Ano, máme právo být šťastní a spokojení, ale ani to není zadarmo. Dokážeme to vůbec ještě v zemi, kde je rozvodovost přes padesát procent a to neznáme statistiky těch, co spolu žijí na tzv. psí knížku?

Různá nedorozumění a nepohodlí budeme zažívat s každým, nikdo není ideální a naštvat nás dokáže jakýkoliv partner, občas dost slušně naštveme i sami sebe. Myslím, že když se člověk rozhodne vstoupit do manželství a plodit děti, měl by to brát vážně, on ten otřepaný slib „v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci a v bohatství i chudobě“ má asi něco do sebe. Navíc, na zkoušení toho, co nám vyhovuje a co ne, poznávání, objevování, testování a rozmýšlení jsme měli (bychom měli mít) dost dlouhou dobu za svobodna, ne?

Člověk stejně časem zjistí, že i když vymění partnera, jen proto, že tenhle příběh přestal být neutuchající zábava, ocitne se časem ve filmu s podobným scénářem. Jenom se vyměnili osoby v hlavních rolích… Nebo ne?

www.viktoriebeso.cz