Mám ji moc velkou!

A pořád mi ji někdo narušuje a leze mi do ní. Lidé se mi do ní neurvale cpou a mě to dráždí do nepříčetnosti.

Vyžaduji respekt k mé intimitě, ale mému okolí je to šumák. Dělají to, co oni považují za normální, ale pro mě to tedy normální není. Vytáčí mě to. Mám ji asi moc velkou. Moje osobní zóna má totiž minimální rozměr půl metru. Ze všech stran. Ideální by byl metr, jenomže na to nikdo nehraje. A tak trpím.

Třeba taková cesta výtahem! Raději chodím pěšky, pokud zrovna nejsem na prahu smrti vyčerpáním, protože tuleníčko v plechové kabině fakt není můj šálek kávy. Vstoupíte do mírumilovně vypadajícího výtahu, tři lidi, pohoda. Jenomže pak na poslední chvíli přistoupí další člověk. A další a další. Za chvíli je nás tam jak psů. Vnímám nebezpečně blízko mému zadku dlaně kolegy „ajťáka“, jemuž nedopatřením stojím na pantoflích, trnu hrůzou, kdy na mě kolegyně z HR vylije guláš v polystyrénové krabičce, kterou mě příležitostně šťouchá do žeber. Cítím dech kolegy z finančního, k obědu si dal hamburger. S cibulí. Když otočím hlavu na druhou stranu, praští mě do nosu kouřem nasáklá šála kolegy z právního. V kabině začíná být horko, těžký vzduch. Všichni jsou tak odporně blízko. V mojí osobní zóně.

Jsou lidé, kteří si rádi povídají hodně zblízka. Třeba jeden můj dodavatel. Nacpe se mi těsně před obličej a mluví. Udělám-li krok vzad, okamžitě se přisouvá blíž. Rezignuji a snažím se soustředit na to, co mi říká. Vidím jeho zuby potáhnuté žlutým povlakem. Je to pigmentová vada nebo si je prostě jen nečistí? Koukají na mě chloupky v jeho nose a póry na kůži z téhle blízkosti vypadají jako krátery. Snažím se nepřipouštět, že on mě patrně vidí stejně detailně. Ještě, že jsem byla před týdnem na kosmetice!

Jiní lidé nejenže narušují moji velkou osobní zónu, ale dokonce do ní fyzicky a hmatatelně krutě pronikají. Mají tendence se cizích lidí dotýkat. Takzvané přátelské poplácání mi způsobuje potřebu vyletět z kůže. Au! Kdo to kde viděl, osahávat cizí lidi? Pokud tedy s dotyčným neplánuji mít sex, to je jiná, jenomže v tom případě se jedná o povolené vniknutí.

Přílišná fyzická blízkost mně psychicky vzdálených lidí mne irituje. Působí mi záchvaty úzkosti, potíže s dechem a poruchy soustředění. Již čtyři roky marně vysvětluji trenérovi ve fitku, že na skupinových lekcích opravdu nepůjdu do předních řad, aby se kolem mě a hlavně za mými zády kupil dav lidí. Chodím zásadně do zadního rohu, kde jsem ohrožena pouze ze dvou stran. Aspoň něco. Bobřík odvahy jsou třeba koncerty. Brr, tolik cizích lidí, tak blízko mému tělu! Raději si doma pustím cédéčko.

Mám ji prostě moc velkou a nelíbí se mi, když mi do ní někdo leze bez dovolení. Ale jinak jsem docela normální. No vážně! ;)

www.viktoriebeso.cz