Líná huba, holé neštěstí

Všimli jste si, jak lidé předstírají, že něco ví a přitom neví? Je skutečně taková pohroma přiznat se k nevědění a zeptat se?

Jako mladá (resp. mladší) jsem se neptala v obavách, že budu ta blbá, tudíž trapná. V pubertě není horšího pocitu, než trapnost, to už snad raději smrt! Při mé první cestě letadlem jsem stevardovi na otázku, zda si přeji kuřecí nebo sýrový sendvič odpověděla, že žádný, protože jsem myslela, že se za něj platí a styděla jsem se zeptat kolik. Předpokládala jsem však, že to bude moc. Nepředpokládala jsem ale, že budu mít tak velký hlad.

Když jsem se na talíři poprvé seznámila s krevetami, styděla jsem se zeptat, jak se jí. Snědla jsem je tedy tak, jak jsem je dostala. Intuitivně jsem vytušila, že ocásek se nejí a nožičky krevety už neměly, ale vyloupat je, mne nepadalo. Spořádala jsem je i se slupkou, která mi lezla mezi zuby a škrábala v krku, připadalo mi to poněkud zvláštní, leč světové. Číšník se asi při odnášení nádobí ze stolu dost divil.

Dnes už se ptám. Postupem času jsem zjistila, že jsem nebyla sama, kdo předstírá, že ví, a přitom ví houby. Takových lidí mezi námi běhá! Třeba v práci. Tam se to jen hemží nejrůznějšími zkratkami a slangem. Z většiny těch slov jsem úplně vedle a tak se ptám. Umíte si představit, kolik je lidí, kteří ta slůvka používají, aniž by věděli, co znamenají? Jen proto, aby byli free, cool a in! Přitom mi většina z těchto „frikulínů“ nedokázala význam oněch slov vysvětlit.

Stejně tristní to bývá i v obchodech. Nedávno jsem dostala chuť na mořskou rybu. Ale nechtěla jsem obligátního lososa, tuňáka nebo tresku, zatoužila jsem po něčem jiném. Prohlížela jsem si vystavené rybičky na ledu a místo předstírání, že tomu rozumím, jsem se zeptala, která z nich je ta nejlepší. Ani prodavač nepředstíral: „Jó, to já nevím, paninko, já většinu z nich nikdy nejedl.“ Tak proč prodáváte ryby nebo si o něj něco nenastudujete, když se tím živíte? Chtěla jsem se zeptat, ale místo toho jsem řekla, ať mi zabalí dva plátky halibuta. Prostě jsem to riskla. Byl skvělý.

Naučila jsem se ptát a musím kvitovat, že je mi to k užitku. Ale jsou věci, na které by se člověk ptát neměl. Třeba zeptat se kolegyně, kdy čeká miminko a s nadšením zírat na její rostoucí bříško. Ona totiž jako na potvoru vůbec těhotná není. Dnes už s úsměvem vzpomínám na faux pas mé spolužačky v jiné citlivé oblasti. Dlouho jsme se neviděly. Potkaly jsme se ve městě. Bylo parné léto a já byla oblečená od hlavy až k patě celá v černém. Přiskočila a v dobrém rozmaru mne plácla po zádech: „Kdo ti umřel, vole?“ Zařehtala se přes půl náměstí. Přes můj hluboký zármutek jsem se musela usmát. „Táta.“

Ani to mne však od ptaní neodradilo. Jsem například moc ráda, že jsem se zeptala manžela na brzdy před odjezdem do servisu. Tehdy jsem si pořídila nové auto italské výroby. Nehleděla jsem na zlé jazyky tvrdící, že italské auto nepřežije první zimu, ale ono to přišlo. Na prvním náledí se začalo auto chovat velmi divně, propadla jsem panice. Je to tady! Že já neposlechla a nepořídila si poctivého Němčoura! Svěřila jsem se s problémem manželovi. Soustrastně na mne pohlédnul: „Máš pocit, že ti jakoby prokluzují kola?“ Potvrdila jsem. „A vibruje ti brzdový pedál pod nohou?“ Opět jsem potvrdila. „Je to moc zlá porucha?“ Zeptala jsem se. Přikývnul a pronesl: „To je ABS.“

Přeji vám do nového roku, ať vás napadají jenom rozumné otázky a nechť na ně dostáváte ještě rozumnější odpovědi!

www.viktoriebeso.cz