Chlap za volantem!

Nespletla jsem se, opravdu v titulku nemá být žena, i když pánové nad naším řidičským uměním často láteří. Nevím jak vy, ale když už mám problém s nějakým řidičem na silnici, většinou je to chlap.

Ženy za volantem nejsou dokonalé a neomylné, ale rozhodně si nezaslouží tolik kritiky. Ano, naše biologická GPS má velké mezery, snaha identifikovat levou a pravou stranu je marný boj, někdy jsme trochu pomalejší, podélné parkování je pro některé z nás zápas o život a neřadíme tu správnou rychlost přesně v okamžiku, který vyžaduje otáčkoměr námi ovládaného vozu. Nepodaří se nám trefit vždy včas na místo určení a někdy máme problém najít cestu domů, ale málokdy se za volantem chováme jako agresivní krávy.

Kvízová otázka na úvod: Kolik znáte žen, které neuroticky vyblikávají auto před sebou, které předjíždí kamion rychlostí 170 Km/h a snaží se levý pruh příliš dlouho neobtěžovat svou přítomností?

Nejhorší kombinací je žena v malém autě a testosteronem nabušený samec v Audině. Mám malé, velmi holčičí autíčko. Je krásné a dobře se s ním parkuje, vecpu se na místa, o kterých se jiní ani neopovažují přemýšlet.  Vypadá sice trochu jako ocumlaný bonbon, ale je to prostě slaďouš. Moc „nežere“, jezdí slušně, jsem s ním spokojená, ovšem jen do doby, než se potkám v ulicích s „nadsamcem“. Malá auta, to je jejich!

Ukázkový den ženy v malém autě:
Jen si to přestavte, jedu si v klídku po kruháči, zpívám si, sluníčko svítí, po ránu výjimečně dobrá nálada a najedou hop. Pár centimetrů před čumákem mého auta se objeví „on“. Několik metrů za mnou nikdo nejede, mohl by počkat, až projedu, ale ne, musí mi dokázat, že nějaká slepice v malém autě si nebude jezdit po kruhovém objezdu, jak se jí zlíbí. Ok, přibrzdím, pomyslím si něco o jeho IQ, aktuálně přesměrovaném z oblasti těsně pod střechou auta někam na sedačku a jedu si v klidu dál.

Vedlejší silnice. Smýk a mám to tam zase. Jsem na hlavní sama, minimálně kilometr volného prostoru od mého výfuku, jezdím poměrně rychle, není nutné spěchat a skákat mi pod kola, přesto má dotyčný potřebu to udělat. Jen tak, aby mi ukázal. Náně v malém autě. Skřípu zubama a procvičuju si synonyma pánského pohlavního orgánu, statečně pokračuji v jízdě.

Přijíždím na dálnici, slušně se řadím do pravého jízdního pruhu, ve kterém mne však auto přede mnou poněkud zdržuje. Odvážím se ho předjet, hlemýždí tempo není mým oblíbeným. Jenomže to jsem si dovolila moc! Řidič v mnou předjížděném voze zjišťuje, že ho předjíždí ženská a navíc v „prdítku“. Taková potupa! Okamžitě mě předjíždí a po chvíli se zařazuje zpět. Časem povolí nohu na plynu a jsem nucena manévr opakovat. Opět stejná situace. Musím ho předjet po třetí. To jsem neměla dělat. Brunátní ve tváři a šlape na pedál. Nedovolí mi předjet, jede rychleji a rychleji, už to trvá příliš dlouho a já nutně potřebuji do pravého pruhu, chci sjíždět z dálnice, volím variantu zpomalit a zařadit se zpět za něj, vítězoslavně na mě pohlíží a kochá se svým vítězstvím. Sjíždím z dálnice a je mi úplně jedno, že jel o sekundu rychleji, než já.

Na silnici narážím na zúžení. Je nutné se tzv. zazipovat. Minimálně polovina chlapů při probírání „zipu“ očividně v autoškole chyběla. Správný chlapák přece nemůže dopustit, aby před něj vjela ženská, navíc v „nákupní tašce“. Raději by si nechal urvat nárazník i s blatníkem, než aby mě pustil před sebe. Ok, stojím jako tvrdé y, (já o stržený nárazník nestojím) a čekám, na chlapa, který pojem zip už někdy slyšel, gentlemana, který si rád u ženské udělá plusový bod, anebo na ženu.

Sláva, můžu pokračovat. Více pruhů, to je přímo nekonečná výzva pro silniční kovboje. Jedu si pokojně a přiměřeně rychle, přesto utržím od vedle projíždějícího muže ukázkovou myšku. Samozřejmě bez blinkru, (dříve jsem netušila, že muži si kupují auta bez něj, zřejmě tím hodně ušetří). To už toho mám dost a významně, hlavně velmi viditelně dotyčnému tleskám, tak aby si všimnul mého uznání ve svém zpětném zrcátku. Na oplátku mi ukazuje fakáče.

Jsem v cíli. Čeká mě podélné parkování do miniaturní mezery. Najedu si. Zedník na lešení, s dokonalým výhledem na mnou určené parkovací místo zbystří. Pobaveně mne sleduje, s rukama založenýma na prsou a výrazem říkajícím: „tak jsem na tebe zvědavej, jak se tam vejdeš, krávo“. Vejdu. A s přehledem. Z každé strany mám deset centimetrů od aut přede mnou a za mnou, na podélné parkování jsem machr. Když za sebou zavírám dveře, sleduju pro změnu pobaveně já jeho. Mám chuť mu říct: „čumíš, co?“ Ale s úsměvem si to nechávám pro sebe. Na frajeřinky jsou tady přece oni. :)

www.viktoriebeso.cz