Zeman nemá morální předpoklady sjednotit národ

   Budoucí prezident ČR se pohádá snad s každým, koho potká. Ať je mu položena jakákoli otázka, považuje ji za útok na svoji osobu. Zdá se jako by trpěl jakýmsi záhadným stihomamem. Novináře považuje za své zásadní nepřátelé. Hrubost a neomalenost doprovází jeho veřejná vystoupení. Opravdu si někdo myslí, že vlastnosti tohoto druhu povedou ke sjednocení českého národa?

Dobře pane prezidente, to by byla Vaše dcera. Ale přesto by nás zajímalo co si o tom myslí Vaše paní manželka?

         Na rozdíl od euroskeptika a kleptomana Václava Klause jeho nástupce je oddaným evropským federalistou. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že bychom se konečně mohli hnout vpřed tím správným směrem. Na druhé straně lze těžko odhadnout jak bude Evropa reagovat na Zemanovy neomalené výstupy, arogantní útoky a stálé eventuální hádky i se zahraničními novináři. Pročítáme-li zahraniční tisk v době volebního boje o nového prezidenta, nelze přehlédnout jeden fakt: svět od nás očekával návaznost na T.G. Masaryka a Václava Havla. Nějak jsme zatím tomuto přání nedorostli. Nejsem si zcela jist, zdali by Karel Schwarzenberg takovýto náročný úkol beze zbytku zvládl, ale jsem skálopevně přesvědčen o tom, že by se o to alespoň ze všech sil pokoušel. To od Zemana a Klause očekávat nelze.

   Současný prezident Václav Klaus, označil Havla i Schwarzenberga za “levičáky“. Definovat multimilionáře Václava Havla a bohatého aristokrata, knížete Schwarzenberga coby “levičáky“, k tomu potřebuje člověk nikoli pouze velkou dávku zabedněnosti, ale i nadprůměrné drzosti. Klaus sám sebe se svou selskou chaloupkou v Jižních Čechách, definuje pojmem “pravičák“. Ve skutečnosti se jedná o průměrného maloměšťáka (kdysi se tomu říkalo “staročeši“), jemuž by daleko lépe slušelo místo třídního učitele ekonomie na základní škole někde v Poděbradech, než post prezidenta republiky na Pražském hradě, jehož význam zcela transparentně nezvládá ani v Čechách, ani v zahraničí. 

   Miloši Zemanovi určitou lidovou inteligenci nelze upřít. Jeho kniha „Jak jsem se mýlil v politice“ (Praha 2005), se stala bestsellerem a svého času (na rozdíl od Klausových narcistických ležáků) se velmi dobře prodávala. Autor se v publikaci vrací ke svým chybám, omylům i prohraným bitvám a čtenář nabývá dojmu, jakoby Zemanova politická kariéra byla jakýmsi pomyslným řetězem nekonečných chyb a do nebe volajících přehmatů. Na stránkách dokáže s přesností jemu vlastní urazit doslova každého a vyvolat dojem, jakoby všichni jeho spolupracovníci byli naprosto beznadějní idioti. Vážím si sice otevřené upřímnosti autora, ale člověk, který přiznává, že na co sáhl, to ztroskotalo, podle mne nemůže být spolehlivým vůdcem národa! 

      První přímá volba prezidenta v dějinách naší země prý vyvolala rozpolcení národa a současně vyhloubila příkopy mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva. Úlohou Miloše Zemana má být tyto příkopy zavést důvěrou a národ sjednotit. To mi připadá jako pohádka Boženy Němcové O dvanácti měsíčcích, kde Maruška v lednu s úspěchem chodila do lesa na jahody...

   Přesto bych situaci neviděl v tak černých barvách. Národ se sice rozdělil a sjednotit ho již nelze (nejsou k tomu totiž žádné předpoklady), ale je zde vynikající zkušenost: skoro 50% obyvatelstva dospělo k vysokému stupni kulturní a společenské vyspělosti. V těchto vrstvách dochází k dynamickému myšlení (New Spirit) nově zrozené elity, která se již nehodlá smířit s proletářským druhem uvažování a jednání reprezentované Zemanem. Tato skutečnost mě naplňuje hlubokým optimismem.

   Voličská část našeho národa hlasující pro Schwarzenberga nadále odmítá proletářskou pivní filosofii nastupujícího prezidenta tak jako současně filosofii krádeží a kleptománie odcházejícího prezidenta. Jedná se v obou prezidentských případech o anachronismus, který nás ztlačil na úroveň sluhů a zlodějských poskoků, kteří nad pivní pěnou lžou a mají pouze to, co si příležitostně nakradou. Zeman je lidovým bavičem a vyznavačem jednoduchých hospodských citátů. Je jakýmsi novodobým “Janem Masarykem“, přitahujícím široké lidové masy s jejich typickou nebezpečnou psychologií davu (Gustave Le Bon).

   Skoro polovina národa se již odmítá smířit s proletářským způsobem pivního myšlení čtvrté cennové skupiny. Tito lidé nekompromisně žádají pokrok. Chtěji být elitou. Usilují o to spolurozhodovat o osudu Evropy a světa a ne se uzavírat na vlastním vesnickém dvorečku (Václav Klaus), kde se vůbec o nic nejedná.

    Elita nekrade plnicí pera ani tužky. Elita se v opilosti nehádá s každým koho potká. Česká elita (voliči Schwarzenberga), chtějí své místo na slunci, bojují o to spolurozhodovat o evropských a světových záležitostech. Pouze v tom je možné vidět naší budoucnost. Příkop, jenž se v daném směru vytvořil, Zeman zasypat nemůže, neboť k tomu nemá nutný materiál elitního pokroku. Ani hospoda na Vysočině (Zeman), ani selská chaloupka v Jižních Čechách (Klaus), nejsou mocenskými centry rozhodování o osudu naší země. Ostatně o osudu Evropy nebo dokonce světa už vůbec ne. Staňme se elitou! Naučme se rozhodovat o budoucnosti naší země, naší Evropy a našeho světa! V tom nám žehnej Bůh!