ČSR se stala v letech 1918-1938 latentním francouzským protektorátem (cordon sanitaire). Skutečnými vládci v naší zemi byli Francouzská vojenská mise v Praze a její tzv. "druhé oddělení" v Milovicích, tak jako 13 vysokých důstojníků podřízených přímo Ministerstvu obrany v Paříži. Tito lidé byli jakousi nadstavbou tehdejšího státu. Žádným zákonem za svá jednání nemohli být postiženy a prakticky měli neomezený přístup ke všemu. Francouzská vojenská mise v Praze ani zdaleka nesledovala pouze vojenské cíle. Vliv Paříže byl v první republice doslova všudypřítomný. Působil jak v oblasti politické, tak i ekonomické, společenského života, kultury a umění. Mnozí "generálové" a "vysocí důstojníci" snad ani vojáci ve skutečnosti nebyli...
Grand Hotel Steiner v roce 1927 (dnes Grand Hotel Bohemia).Jeden z nejluxusnějších hotelů na světě a to i v současnosti.
Velitelem této vojenské vládní organizace se stal generál Maurice César Joseph Pellé - a dalo by se říci, že se někdy dokonce i jako "César" choval. V červnu 1919 povýšil sám sebe na "generalissima" a určil se "vrchním velitelem československé branné moci". De facto tím ztělesňoval ničím neomezeného protektora nad státní mocí v ČSR. Z jeho podřízených, T.G. Masaryka a Edvarda Beneše si vypěstoval poslušné služebníky. Chceme-li být upřímní, je nutné podotknout, že tolik drzosti neměla snad ani Stalinova NKVD po květnu 1945 v nově rodícím se komunistickém Československu...
Generalissimus Pellé začal budovat v ČSR profesionální francouzskou zpravodajskou síť. V této souvislosti začal uvažovat o hotelovém podniku a současně nočním baru v Praze toho druhu, jak se s těmito proprietami seznámil v Grand Hotelu Excelsior ve švýcarském Montreux u Ženevského jezera. K čemu vlastně sloužil tehdá Grand Hotel Excelsior? Tento, na tehdejší dobu, nejluxusnější hotel na evropském kontinentě, byl postaven v roce 1907 v lázeňském městečku Montreux na nábřeží Ženevského jezera. Budova je vystavěna ve viktoriánském stylu. Montreux leží ve francouzské části Švýcarska. Jedna z jeho restaurací byla upravena tak, aby splňovala požadavky luxusního nočního podniku.
Kdo tento monument vlastně postavil a za jaké finační prostředky, zůstává zahaleno tajemstvím. Jedná se patrně o konglomerát mezi švýcarskou a francouzskou vládou, vyhovující zájmům obou zemí. Hotel s přilehlými restauracemi sloužil od samého počátku zpravodajským účelům. Švýcarsko se stalo, nejpozději od konce 19. století, semeništěm všech možných výzvědných služeb z celého světa. Zde se předávaly zprávy z oblasti politiky, vojenství a ekonomie ve velkém. Neutralita onoho státečku vyhovovala více či méně všem zůčastněným zemím. Protože francouzské kantony Švýcarské republiky logicky spolupracovaly (i když pololegálně) s Paříží, chtěla mít francouzská kontrarozvědka alespoň ty hlavní špionážní aktivity v této zemi pod vlastní kontrolou. V tom byla Paříž masivně podporovaná Londýnem. Oběma tehdejším supervelmocím šlo hlavně o to oslabit vliv Německa na evropském kontinentě a světových mořích.
V roce 1909 přijel tehdejší francouzský vojenský přidělenec v Berlíně, podplukovník Maurice Pellé, quasi inkognito, do Montreux na "inspekci" Grand Hotelu Excelsior. Seznámil se zde i intimně s recepční dámou česko-německého původu Aloisií Grimmovou. Recepční se narodila v Kutné Hoře. Byla agentkou rakousko-uherské zpravodajské služby. Tajné fotografie a filmový materiál z těchto intimních setkání byly později zpracovány (1920) v erotickém sexfilmu "Hotel Excelsior". Protože film jako takový byl natočen ve Francii až ve dvacátých letech minulého století, je originální postava recepční Grimmové nahrazena francouzskou porno herečkou.
Podplukovník se do kutnohorské půvabné krasavice zamiloval. Vyžvanil jí, co se dalo. Ona mu na oplátku zase prozradila tajná data cvičných manévrů císařských vojenských útvarů v okresech Kutná Hora a Benešov, takže si náramně rozuměli. Maurice Pellé dokonce coby "generalissimus československé branné moci" pořád na Grimmovou vzpomínal. Již nikdy nechtěl žádnou Francouzsku a do postele kategoricky vyžadoval jedině Češku. To šlo tak daleko, že se dokonce začátkem 20. let v ČSR oženil s jistou Jarmilou Braunerovou.
Poté, co se stal 1919 generál Pellé vrchním velitelem Francouzské vojenské mise v Praze, začalo úsilovné pátrání po hotelech, které by mohly odpovídat požadavkům vytvořených v Grand Hotelu Excelsior v Montreux. Veškeré úsilí zaměřené tímto směrem se ukázalo nicotným. Francouzi odmítali možnosti v provinciích a trvali na Praze. Ta ovšem žádným luxusním hotelem na břehu jezera s pozadím horských hřebenů nedisponovala.
Generalissimus Pellé opouští v roce 1921 ČSR se svou manželkou Jarmilou. Jeho nástupcem se stává generál Eugene Mittelhauser (1921-25). Ten seznamuje generála Louise Eugéna Fauchera s jistým "hoteliérem" Josefem Steinerem. Údajný "hoteliér" mu byl původně představen zpravodajským důstojníkem, majorem Francouzské vojenské mise Eduardem E.M. le Forestierem de Quillienem. Mittelhauser totiž již 1923 hýčkal myšlenku, že kýženým monumentem by mohl být Hotel Paris. Tento objekt byl vybudován 1904 a od roku 1923 patřil generálovu dobrému známému hoteliérovi Antonínu Brandejsovi. Hlavní zádrhel byl v tom, že dané gastronomické zařízení nemá noční bar, který by měl být pro účely výzvědné služby zásadně v podzemí. Dále bylo třeba brát v úvahu pravidla zpravodajských diskrétností. Antonín Brandejs nebyl součástí francouzské výzvědné služby.
Major francouzské zpravodajské služby, pocházející původně z významného francouzského šlechtického rodu de Quillienů, jednoznačně sázel na Josefa Steinera. Tehdejší dobový záznam "hoteliér" je poněkud zavádějící. Podle výpovědi jeho syna (rovněž jménem Josef Steiner, ročník 1942), jeho otec tou dobou žádný hotel nevlastnil a tím "hoteliérem" nebyl. Citované označení se tedy abstrahuje od jeho manželky Emilie, rozené Mejstříkové. Této rodině přináležel v Rybné ulici hotel "Central". Navíc vlastnili Mejstříkové v Králodvorské ulici dva obytné činžovní domy. Právě na tyto objekty zaměřil Forestier de Quillien svou pozornost: Co to zbourat a postavit zde hotel s nočním barem v podzemí, podle nejnovějších francouzských zpravodajských kritérií? Generál Mittelhauser, po rozhovoru s pařížským ministerstvem obrany souhlasil a dal Forestierovi de Quillienovi rozkaz k provedení akce "Steiner". Mejstříkové financovali stavbu z jedné třetiny. Zbytek zaplatila státní banka ČSR na příkaz francouzské vlády. Některá tvrzení, že "hoteliér" Steiner obdržel na stavbu "půjčku od živnostencké banky" jsou pouze komuflážním "krycím listem" kontrarozvědky ČSR, nezakládajícím se na historických skutečnostech. Vyjádřím se vulgárně a nepolitologicky: Na příkaz pařížských protektorů musel Masaryk sklapnout podpatky a vysolit částku, kterou mu Francouzi nadiktovali, jinak by se mohl se svým presidentstvím rozloučit!
Ať tak či onak, v roce 1925 se se stavbou začalo. Na rozdíl od Grand Hotelu Excelsior nebyla budova architektonicky naplánovaná ve viktoriánském stylu, nýbrž ve formě pozdní secese. Vnitřní stavební úpravy byly doslovnou kopií Excelsioru: 70 pokojů, 130 lůžek a pětipatrový monument. Současné další patro bylo dostavěno až mnohem později. Celá stavba je dokončena v roce 1927 pod označením Grand Hotel Steiner (dnes: Grand Hotel Bohemia). Hotelierův syn, Josef Steiner junior, mě tvrdil, že jeho otec dobře ovládal němčinu, ale co se týká francouzštiny byl prý vyložený začátečník. Tato hypotéza se mi zdá velice nepravděpodobná. Archivní záznamy Francouzské vojenské mise 1925-27 vypovídají, že byl častým konzultantem v oddělení pro hospodářství a vojenskou techniku. Jak by se tam domluvil? Některé črty a poznámky ve francouzštině jsou psány jeho rukou. Francouzská zpravodajská služba totiž zabudovala v Grand Hotelu Steiner nejmodernější odposluchávací techniku té doby a - tentokrát již hoteliér - Josef Steiner musel být do projektu, vedeném francouzskou "Deuxiéme Bureau" (Milovice), zasvěcen. Původní odposlouchávací zařízení bylo vyměněno a rekonstruováno až v době německého protektorátu Čechy a Morava v letech 1940 - 1943.
