Zrod Československé strany lidové (ČSL) v roce 1919 byl poněkud dramatický. Založení ČSR v roce 1918 bylo silně protihabsburské a tím i silně protikatolické. Nově zřízený stát bez jakýchkoli tradic, byl umělou konstrukcí národnostního státu (Češi = 7.4 milionů, Němci = 3.3 milionů, Slováci = 2.2 milionů, Maďaři = 720 000, Ukrajinci = 570 000 a Poláci = 100 000). Vydáván byl však za stát "československý", tedy jednolitý, za účasti "menšin" ačkoli tzv. "německá menšina" byla početně o více než 1 milion obyvatel početnější než Slováci. ČSR 1918-38 byla ve skutečnosti francouzským protektorátem, vytvořeným pařížskými levicovými vládnoucími kruhy v čele s Georgem Clemencau a Aristidem Briandem - s největší pravděpodobností, milencem paní Hany Benešové. Lidé jako Masaryk, Beneš, Štefánik atd. měli na založení ČSR poměrně nepatrný vliv a byli pouze vybráni pařížskými vládními levičáky, aby na jejich příkaz prováděli francouzskou politiku na území tehdejšího Československa.
Zrod ČSL francouzští levičáci zakázat nemohli, ale v jejich moci bylo, vliv této strany pokud možno zredukovat na minimum. Francouzská vojenská mise v Praze a její tzv "druhé oddělení" (Deuxieme Bureau) v Milovicích - tedy jedna z tehdejších nejúspěšnějších světových výzvědných služeb - pilně pracovaly na vytváření tzv. "habsburského strašáku". Pomocí různých vykonstruovaných legend a bájí prakticky až do roku 1935 strašily politickou garnituru ČSR před návratem rakouského císaře.
Ve vedení ČSL a hlavně v osobě msgr. ThDr. Jana Šrámka viděla pařížská Deuxieme Bureau hlavní nebezpečí v restauraci habsburského vlivu v ČSR, pomocí katolické církve. Byl to nesmysl, ale francouzská výzvědná služba se rozhodla eliminovat vše, co by mohlo oslabit francouzský levičácký vliv na území ČSR. Záhadná úmrtí při "leteckých nehodách" takových pravicových osobností jako byli generál Milan Štefánik a Tomáš Baťa byly pouze doplňujícími efekty francouzských specialistů "druhého oddělení" v Milovicích.
Na rozdíl od Štefánika a Bati, poslouchali levicoví intelektuál T.G. Masaryk a komunista s lidskou tváří Dr. Edvard Beneš pařížské protektory na slovo a bez odmluvy vykonávali vše, na co si pařížské poloanarchistické vlády vzpoměly. První důležitou akcí francouzské výzvědné služby bylo, rozeštvat mezi sebou T.G. Masaryka a msgr. ThDr. Jana Šrámka. To se podařilo obratem ruky.
President republiky začal vlivného duchovního, úspěšného politika a tzv. "mistra kompromisu" veřejně nenávidět. Aniž by dost dobře věděl proč. Šrámek se musel bránit a tak se stal jediným politikem a členem vlád První republiky, který Masaryka permanentně kritizoval a právem pochyboval o jeho kompetenci. Prý ho jednou v soukromí nazval "sklerotickým vazalem pařížských bolševiku". President neváhal a definoval na zámku v Kolodějích katolického duchovního i jeho kolegy jako "černoprdelníky římských pánbíčkářů". Francouzská zpravodajská služba si mohla mnout ruce - dílo se podařilo.
Roztržka mezi československým liberalismem representovaným Masarykem a katolickou osvětou pod vedením ThDr. Jana Šrámka s paralelním zvýhodňováním agreární strany RSZML Antonína Švehly, (Masarykův podporovatel a přítel), která byla prakticky ateistická, vedla ČSL od samého počátku do izolace. Za těchto okolností se mohla ČSL sotva stát stranou masovou a tím všelidovou.
Šéf čs. zpravodajské služby plk. František Moravec obdržel navíc od Francouzské vojenské mise v Praze příkaz (generál Louis Eugéne Faucher) všemi prostředky dbát o to, aby se ČSL nestala stranou masovou jako je tomu např. v případě ČSSD nebo KSČ. Později o tom v emigraci po roce 1948 prohlásil: "Bylo to naprosté idiotství. Iracionální strach před návratem Habsburků a zaměření se protikatolickým směrem vedlo k masovému šíření komunismu a nacizmu na území republiky. Beneš dokonce prohlásil: 'Raději Hitlera než Habsburka!'. Později to omlouval tím, že dokonce sám Winston Churchill se v této době (1935) vyjadřoval o Hitlerovi s uznáním."
Problém z obav masovosti ČSL vyřešil s konečnou platností německý nacismus: Po obsazení ČSR prostě němečtí národní socialisté ČSL 1939 zakázali jako nežádoucí katolickou konzervativní stranu. Její členové byli buďto pozatýkání nebo jinak perzkuováni. Předseda ČSL msgr. ThDr. Jan Šrámek uprchl do emigrace, kde v Londýně strávil celou válku.
Na rozdíl od benešovské poválečné legendy, Britové Dr. Edvardovi Benešovi vůbec nedůvěřovali a koncentrovali se politicky pouze na dvě osobnosti, ve kterých viděli budoucí vedení Československa. První z nich byl Šrámek a druhý plk. František Moravec, šéf čs. zpravodajské služby. Beneš, mimo svých tradičních protikapitalistických postojů, neměl totiž nic, co by mohl nabídnout.
To se ovšem mělo změnit, alespoň podle názorů první dámy republiky paní Hany Benešové. Když to vyšlo 1919 s Aristidem Briandem a ČSR v Paříži, proč by to nešlo nyní v Londýně? Ona zkušená a všemi mastmi mazaná mezinárodní samice, si byla vědoma toho, že ani Chamberleina, ani Churchilla do postele nevláká. A tak si vyhlédla jiný objekt. Byl jím bývalí a budoucí ministr zahraničí Spojeného království, Anthony Eden. Jeho Lordstvo se právě nacházelo v rozvodovém řízení a tak měla Anna Vlčková (nyní Hana Benešová) poměrně lehkou hru. V zájmu historické objektivity, je nutné zdůraznit, že si britský vysoký šlechtický hodnostář na výkony bývalé první dámy ČSR ani v nejmenším nestěžoval. Dokonce mu nevadilo, že dotyčná není šlechtičnou. Zato však to vadilo královi Jiřímu VI. , který na dopručení britské zpravodajské služby MI-6 pokračování poměru razantně zatrhl.
To choť budoucího "presidenta osvoboditele" a současně sovětského kolaboranta Dr. Edvarda Beneše neodradilo a intimně se zaměřila na plk. Františka Moravce a to s naprostým úspěchem i když měl šéf čs. zpravodajské služby v Londýně celou rodinu i s manželkou. Paní Hana nařídila svému manželovi, aby Moravce povýšil na brigádního generála, což tento bez odmlouvání okamžitě učinil. Veškeré její pokusy sblížit se diskrétně s msgr. Šrámkem, končily bezvýsledně, neboť duchovní otec nejevil o vnady oné vysoce ušlechtilé samice, ani minimální zájem. Později, když začala aktivně spolupracovat s komunistickým režimem, pomstila se mu pomluvou z údajných "homosexualních sklonů". V Londýně však docílila, co si přála: Anthony Eden se postaral o kompromis. Edvard Beneš bude uznán britskou vládou za presidenta, v případě, že bude tolerovat msgr. Šrámka jako předsedu vlády a František Moravec zůstane šéfem čs. zpravodajské služby, přičemž nebude odpovědný Benešovi ani Šrámkovi, nýbrž přímo britskému ministerstvu války, tedy MI-6.
Paní Hana Benešová s rozhodnutím vlády Spojeného království souhlasila a Beneš přikývl.
Není zřejmě třeba připomínat, že tato Brity nařízená koalice "rovnováhy" antikapitalistovi a znovu oprášenému presidentu neexistující republiky vůbec nevyhovovala a tak trpělivě čekal na příležitost, jak se obou co nejrychleji zbavit. Sázel na pomoc moskevských komunistů a skutečně se dočkal. Nezradili ho! Dne 05.04. 1945 je lidovec msgr. ThDr. Jan Šrámek doslova vyhozen z vlády a na jeho místo nastupuje Benešův člověk a spolehliví agent sovětské NKVD již od roku 1930, levičák Zdeněk Fierlinger. O dva měsíce později 05.06. 1945, následuje gen. Moravec a na jeho místo nastupuje důstojník sovětské NKVD Bedřich Reicin.
Jak již bylo řečeno ČSR byla 1918-38 francouzským protektorátem. Protektorát znamená "ochrana". Takovýto stát má určitou silně omezenou suverenitu, ale může klidně fungovat jako parlamentní demokracie pod přímou kontrolou protektorátní velmoci. Ona mu diktuje především zahraniční a hospodářskou politiku. V tomto systému měla ČSL své silně limitované místo a politický vliv, který nesměl kolidovat s mocenskými zájmy Francie.
To, co bylo nazýváno "Protektorátem Čechy a Morava" (1939-45) ve skutečnosti žádný protektorát nebyl. Nacistické Německo Čechy a Moravu v žádném případě "neochraňovalo". Nebylo také před čím. To, co Francie vytvořila (ČSR) nacistické Německo zničilo. Vznikl jakýsi koloniální režim brutálního otrokářství, tak jako politika systematického vyhlazování a každodenních likvidací, nemajících žádnou vnitřní logiku. Šlo o režim iracionálního zločinu, kde byli všechny demokratické strany včetně ČSL zakázány. Konečný cíl? Reinhard Heydrich: "V této části Evropy nemá Čech, co pohledávat!" Jak to, že ne? Vždyť už tam minimálně od 6. století žije. Hitlerovský režim praktikovaný v Čechách a na Moravě neměl s protektorátem absolutně nic společného a byl pouze kriminálním vybočením plánovaného zločinu.
Sovětský protektorát ČSR a ČSSR se sice návratu Habsburků neobával, ale obával se katolicismu a křesťanství vůbec. Některé nemarxistické strany sice existovat směly, ale nesměly ohrožovat "vedoucí úlohu" KSČ. To platilo i pro poválečnou ČSL. Stala se součástí tzv. Národní fronty, tedy sdružení politických stran a organizací těsně spolupracujících s KSČ. Moskevský komunistický protektor počet členů ČSL nařídil a tento limit nesměl být překročen. Tradiční křesťanská strana měla opět zakázáno stát se stranou masovou a všelidovou.
Msgr. ThDr. Jan Šrámek a tajemník ČSL František Hála se pokusili 21.03. 1948 o útěk z komunistického Československa. Francouzské vojenské letadlo, které je mělo podle domluvy v Buquoyském paláci v Praze, vyzvednout na letišti u Rakovníka se však nikdy nedostavilo. Obávala se snad francouzská zpravodajská služba, že by mohli Šrámek s Hálou vydat Francii do rukou Habsburků?
Následovalo zatčení orgány StB. Oba strávili zbytek života v komunistické internaci. Msgr. ThDr. Jan Šrámek zemřel v domácím vězení dne 22.04. 1956.
Po roce 1989 vstoupila strana do třetího kola své vlastní existence. V roce 1992 se přejmenovala na KDU/ČSL. Zda-li se někdy stane stranou masovou jako v případě německé CDU, rakouské ÖVP nebo slovenské SDKÚ to ví sám Bůh. Každopadně dnes jí už nikdo a nikde nestojí v cestě vzhůru.
