Dobráci a lidumilové aneb Naší hodní hrdinové

   Naše historické osobnosti - v našem vlastním podání, často připomínají dobře kolorovaný reklamní leták. Jakoby se jednalo o jakési nadlidi, úplně bez poskvrny. Naprosto nevinní andělé, kterým buďto někdo, anebo dokonce všichni ubližovali.  Ony osobnosti zářící dobráctvím, lidstvím a něhou, se náhle ocitají za mřížemi kriminálů. Někteří z nich byly dokonce odsouzeny i k trestům smrti a popraveni. Copak asi tito „lidumilové“ provedli?  

Patrně takto vypadal Jan Hus ve skutečnosti. V oficiálním podání připomíná asketického, vyzáblého, vykleštěného a fousatého náboženského fanatika. Avšak byl malým obtloustlím farářem, erotomanem, často i vyžírkou, ale i geniálním církevním publicistou.

   Všimněte si, že čím výše postavená osobnost „něžného lidumila“, „dobráka od kosti“ a nebo „hodného hrdiny“, tím méně se dozvíte v učebnicích dějepisu o jeho pohlavních úchylkách, sociální ignoranci, podrazech a zradách.

    Takovýto druh „andělů“ je tabu a nedotknutelný. Jakmile předložíte veřejnosti svědectví o neschopnosti, selhání, proradnosti atd. zmíněných osob, narazíte na „tvrdou vodu“. Vrhnou se na vás - profesoři, nádeníci, politikové, prostitutky, pan prezident, několik kapesních zlodějů, universitní docenti, cikáni, nositelé mezinárodních cen a sem tam i nějaký bezdomovec přikrývající se na noc novinami, kde zrovna vyšla vaše reportáž a on si jí přečetl…

   Nedávno jsme „slavili“ 600 let od zahájení církevního koncilu, jehož obětí se stal mistr Janu Hus. Tolik chvalozpěvů na onoho „dobráka“ a „hodného, skromného kazatele“, co bylo možno si vyslechnout za necelou hodinu v rozhlase, jinak neuslyšíte ani za celých uplynulých 10 let.

   Čekal jsem alespoň na jeden objektivně kritický postoj, který by oslavence přiblížil k normálně fungujícímu civilizovanému člověku. Nedočkal jsem se. Ikonizovaný církevní rebelant, notorický vyvolávač sporů s balancováním na pokraji občanské války (husitství), musí patrně zůstat nedotknutelnou modlou. Samozřejmě mu nelze upřít rozsáhlé církevně-filozofické dílo zabývající se lidskou etikou. Jde o vynikající autorskou práci. Problém je pouze v tom, že on – coby „skromný kazatel“, osobně žil právě tím životem, který kritizoval, ale jiným církevním hodnostářům vyčítal. Rozpor mezi tím, co kázal a jak v praxi žil, je evidentní (viz k tomu „Erotoman Jan Hus: 118 milenek, to by šlo“, Reflex.cz, 20.08. 2010: „Většina národních buditelů a
revolucionářů si protiřečila. Něco jiného říkali a něco jiného dělali. Mezi teorií a
praxí zela propast…).

   Všimněme si na příklad, že Jan Hus byl nejhlasitěji oslavován v době komunistické totality a rovněž v době nacistické hrůzovlády Protektorátu Čechy a Morava. Vyvolávání kultu kazatele v dobách vlády těchto absolutních diktatur, by nás samo o sobě již mělo animovat  k zamyšlení a ke kritickému postoji vůči řečenému oslavenci a tím zaujmout objektivně nezaujatý postoj.  Odstranit fanatickou ikonu polopravdy a prezentovat Jana Husa coby reálného člověka-faráře, zdá se, že ani v současné době není dost dobře proveditelné…

   Naši evropští „sousedé“ pokročili v podobných kauzalitách podstatně dál.

   Obdobou Jana Husa byl v Anglii John Wyckliffe (1320 – 1384), v Německu Martin Luther (1483 – 1546), ve Francii a Švýcarsku Jean Calvin (1509 – 1564). Žádná z těchto zemí nemystifikuje uvedené osobnosti s takovou „pohádkovou“ důkladností jako je tomu v Čechách v případě Jana Husa.  Čteme-li díla britských historiků, tak tito autoři měli své pochybnosti již v 19. a začátkem 20. století. Docházejí více či méně k závěrům, že onen anglický „Jan Hus“ svými postoji vůči církvi více škodil, než prospíval. Prakticky destabilizoval anglickou společnost a tím oslaboval moc panovníka. Ačkoliv Johna Wyckliffa nikdo nikdy nepopravil a on zemřel přirozenou smrtí, přesto se dospělo 1428 k závěru, že nebožtík svým pozemským působením svému národu škodil. Na příkaz anglického krále Jindřicha VII a biskupa Roberta Fleminga se přistoupilo k vyzvednutí tělesných ostatků církevního reformátora z jeho hrobu a tyto byly veřejně na hřbitově demonstrativně spáleny. Došlo tím k „upálení“ Johna Wyckliffa až 44 let po jeho smrti!

   Němečtí historikové vyčítají Martinu Lutherovi jeho pozdější negativní postoj vůči Židům. Němečtí nacisté se totiž ve svých církevních, tak jako politických postojích vůči Židům a katolické církvi, dovolávali reformátorských pramenů Wyckliffa, Husa, Luthera a Calvína. Nacisté a komunisté nasazovali názory Jana Husa jako ideologickou zbraň proti katolické církvi. Na rozdíl od Luthera se Jan Hus o židech nikde nezmiňuje. Podle tvrzení nacistického ideologa  Alfreda Rosenberga (1893 – 1946)   je to prý „důkaz“ o tom, že tyto bytosti nepovažuje za lidi. U Calvina obdivuje zmíněný nacistický ideolog jeho brutalitu a vražedné činy... Sám Benito Mussolini napsal 1913 knihu „Giovanni Hus, il Veredico“ (Jan Hus, hlasatel pravdy), která se stala základním ideologickým kamenem pro vybudování fašismu v Itálii.

   Francouzští a švýcarští historikové vyčítají Jeanu Calvinovi (podobně jako je tomu u Jana Husa) rozpor mezi jeho církevní teorií a praxí. Autor sice píše o náboženské toleranci a lidských právech, ale v praxi činí naprostý opak. Na Calvinův příkaz dochází ve Švýcarsku k upálení španělského teologa Michela Serveta (1511 – 1553) a dalších 23 katolíků. Jean Calvin totiž považoval některé katolické duchovní za „čaroděje“. Podle jeho názoru to logicky nejsou lidé (podobně jako židé u Luthera) a tím pádem se podle něho na ně nevztahuje náboženská tolerance a lidská práva…

   V roce 2015 vzpomeneme 600 let od upálení mistra Jana Husa. Kolik století to asi bude ještě trvat, než v Česku vyjde nějaká kritická monografie o již zmíněném českém církevním reformátorovi, tak jako k tomu běžně dochází ve Francii, SRN, Švýcarsku nebo ve Velké Británii?