Češi! Nikoli ruce, nýbrž hlavu vzhůru!

   Květnové počasí je prý podobné Nečasově vládě – mizerné a nevypočitatelné. Někde jsem dokonce četl tuto poučku: Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem. Květen, topím jak kretén. Ano, v životě lidském to není snadné a proto nezbývá než otevřít „hubu“ a začít od rána do večera nadávat…

Další náhodné vynálezy naší i mezinárodní kuchyně najdete v mé knize "Jaroslav Hašek a jeho dobrý voják Švejk - Čeští občané, rakouští vojáci nebo ruští bolševici?" Knihu si lze objednat přímo na adrese zámku Tábor-Měšice (149,- Kč).Jan Berwid-Buquoy

   Ovšem všechno zlé může být i k něčemu dobré. Někteří naši předkové v době mizerných krizí, vymysleli dokonce nadčasové vynálezy. Jedná se o osobnosti, řekl bych – takřka neznámých gigantů, kteří neprávem upadli v zapomnění. Snad asi proto, že to nebyli ani političtí intrikáni, ani zločinci v „bílých límečcích“ (též zvaní „tuneláři“), ani nezapomenutelní hrdlořezové a diktátoři…

   Připomeňme si třeba prostinký houskový nebo bramborový knedlík. Ne snad, že by se naši sousedé o jeho zhotovení nepokoušeli. Přesto nejlepší knedlíky na světě vyrábí český národ. Vynálezce tohoto oblíbeného pokrmu takřka nikdo nezná. Je to nevděk? Určitě nikoli – jde o zcela průhledné lidské opomíjení. Hlavní věc, že nás učebnice dějepisu informují o každém kroku nějakého světového hrdlořeza, který lidstvu ničím, ale opravdu ničím neprospěl. Ve škole jsou žáci nuceni si zapamatovat data narození a úmrtí různých politických zločinců a selhávačů, někým nebo něčím přistrčených ke korytu. Co si má onen žák v životě i v budoucím existenčním snažení s takovýmto druhem informací počít?

   Přejděme raději k těm knedlíkům. V době protitureckého tažení (1788 – 1789) došlo k neštěstí. Ve velké peci jednoho statku se český vojenský kuchař Josef Saleta právě chystal péci pro mužstvo chléb. Vzduchem však náhle zahvízdala turecká dělová koule. Na neštěstí zrovna zasáhla světnici s pecí a rozdrtila jí na padrť. Co teď? Těsto bylo již hotové, ale nebylo možné jej upéci. Saleta pobíhal sem i tam, chytal se za hlavu a soustavně nadával Turkům (asi tak jako dnes většina národa Nečasově vládě), prostě – cítil se bezmocný. Jak nakrmí vojáky? Pak ho ovšem napadla spásná myšlenka: Co kdyby to těsto místo pečení, prostě uvařil? A tak Josef Saleta vynalezl houskový knedlík. Prosím čtenáře, aby si zapamatoval technologický postup objevu: svízelná situace + nadávání = vynález houskového knedlíku.  

   Nyní se soustřeďme na bramborový knedlík. V době napoleonských válek (1803 – 1815) nebylo k dostání zhola nic. Chybělo prostě všechno, na co si člověk vzpomněl. Hospodářská situace tak trochu připomínala budování socialismu v Československu po roce 1948. Česko-rakouský vojenský kuchař Franz Trawniček se právě chystal napéci pro mužstvo vdolky, když zjistil, že nemá dostatek mouky. To ho rozzuřilo. Láteřil, mlátil se vším kolem sebe a se slovy: „Já se na to vyseru!“ vyběhl ze statku na dvůr. Tam spatřil selku jak krmí vepře nastrouhanými vařenými bramborami, promíchanými s obilnými otrubami. Trawničkovi svitlo v hlavě: „Když to můžou žrát prasata, proč by to nemohla žrát armáda!“ Pokrm z mouky nastavený strouhanými bramborami však při pečení nedržel pohromadě, rozpadal se. Kuchtík tedy těsto uvařil a tak vznikl bramborový knedlík. Opět prosím čtenáře, aby sledoval technologický postup vynálezu: nedostatek mouky („socialismus“) + zoufalství doprovázené zaklínacími výroky „Já se na to vyseru!“ tak jako „Když to můžou žrát prasata, proč by to nemohla žrát armáda!“ =  zhotovení bramborového knedlíku.

      A nyní do třetice všeho dobrého i zlého. Začátkem 20. let dochází v ČSR k silnému ekonomickému rozmachu, jehož „otcem“ se stal ministr financí Alois Rašín. Pod heslem:    „Ono je to těžké. Kde hrozí bída, tam hrozí socialismus. A kde hrozí socialismus, tam hrozí bída“, zahájil Rašín hospodářskou politiku tzv. „kontrolované deflace“, aby zabránil katastrofálnímu zničení měny (inflaci), která postihla Rakousko, Německo a Polsko. Opatření mělo za následek přebytek produkce na trhu v ČSR, kde bylo nyní nutné nadměrnou výrobu vyvážet do zahraničí. V roce 1922 vznikl v ČSR velký nadbytek vepřového masa a bylo nutné získat zámořské trhy, ale jak? Existovala sice naprosto vynikající a bezkonkurenční, tzv. „pražská šunka“, ale i ta v uzeném stavu nevydržela cestu do USA, Kanady nebo Austrálie. Majitel pražské „Zvonařky“, Ing. Jan Šimáček, začátkem roku 1922 nadával, kudy chodil. Jeho žena Josefa (vdova nejlepšího výrobce „pražské šunky“ Antonína Chmela) si rvala vlasy: Co s nadbytkem „pražské šunky“ pro kterou nebyl ani v ČSR, ani na evropském kontinentě odbyt?

    Klasickou konzervu Šimáček rozhodně odmítal, neboť by znehodnotila typickou chuť „pražské šunky“ a tak v záchvatu zoufalství vymyslel tenkostěnnou konzervu ve tvaru jakéhosi velkého „vajíčka“, kde při tepelném zpracování vznikne šunkový rosol a tím udrží šťavnatost výrobku. Tím byla tzv. „Bohemia Prague Ham – Canned Meat Product“ na světě. Zde je opět nutno pozorovat technologický postup směřující k vynálezu: Šimáček nadává, kudy chodí + Šimáčková si rve vlasy = vývoz „pražské šunky“ do USA, Kanady a Austrálie.

   Jaké vyplývá poučení z těchto objevů neznámých velikánů Salety, Trawnička a Šimáčka? Tito lidé sice nadávali, zoufali a lamentovali, ale místo, aby to vzdali a zvedli ruce, raději zvedli hlavu. Češi, nikoli ruce, nýbrž hlavu vzhůru! Kde je vůle, tam je i cesta! Možná trnitá, neschůdná, blátivá, mizerná – ale je. Co takhle sice nadávat na počasí, na Nečasovu vládu, na Zemana, na Kalouska, avšak přesto se pokusit přeměnit ono naše vlastní zoufalství na nějaký rozumný vynález? I když - upřímně řečeno – nevím jak vy, ale mě osobně (tedy mimo nadávání), momentálně vůbec nic nenapadá…