Balada o sovětském tanku aneb Pohádky pro dospělé

Dějiny naší země v našem vlastním podání, často připomínají dobře kolorovanou reklamní pohlednici. Jako kdyby vždy každý ubližoval jenom nám. My za nic nemůžeme. My jsme prostě nikdy nikoho nezastřelili, neumlátili, neznásilnili a hlavně vůbec nekradem. Cizí majetek ctíme jako nedotknutelný a nikdy bychom si nedovolili jej odcizit. Karel Schwarzenberg ve svém volebním sloganu říká: "My Češi máme k právu takový poměr, asi jako holky z Perlovky k panenství." Mnohým z nás sovětský komunismus vyhovoval, neboť žít se lží může být daleko snadnější a výhodnější než proti ní neustále bojovat.   

http://cs.wikipedia.org/wiki/Tank_%C4%8D%C3%ADslo_23

   V červenci 1945 byl na 5 metrů vysokém kameném podstavci, na smíchovském Štefanikově náměstí (dnes náměstí Kinských) postaven sovětský tank. Kdo z československých vládních politiků na takovýto idiotský nápad přišel, to už se asi nikdy nezjistí. Některé neutrální prameny to připisují Janu Masarykovi. Byl tehdá ministrem zahraničí a v opilosti prý dokázal vyvádět i daleko horší výtržnosti než byla tato. S alkoholiky je prostě problém!

   Každopádně jsme byli jedinou zemí ve východní Evropě obsazenou sovětskou armádou, kde byl v centru města postaven na vysoký podstavec tank, který v Praze nikdy nebyl, žádných bojů se v Praze ani kdekoli jinde nezůčastnil a navíc byl nepojízdný.

   Podle pohádkové legendy, prý se jednalo o sovětský tank, jenž prý jako "první" vjel do Prahy. Byla to samozřejmě lež, jako ostatně vše, co v té době přicházelo z SSSR.  V roce 1951 bylo prostranství přejmenováno na náměstí Sovětských tankistů a onen kus železného šrotu byl prohlášen "národní památkou".  To bylo už trapné i sovětským pohlavárům v čele s vysokým sovětským agentem NKWD Veleriánem Zorinem (oficiálně "náměstek ministra zahraničí SSSR"). Nápad pojmenovat místo podle sovětských tankistů, vyšel prý z mozku Františka Kahudy (ostatně posledního z milenců bývalé první dámy republiky, paní Hany Benešové), později ministra školství 1954-63.

   Trapnost byla poměrně průhledná: V květnu 1945 se na zmíněném náměstí žádní "sovětští tankisté" nenacházeli. Prostor byl obsazen gardovými kozáky 1. kozácké divize Semjona Buďonyho (First Cavalery Army). Postávalo tam několik nákladních aut a jinak tam byly vozy do kterých byly rovněž zapřaženy koně. Než tam přišli Buďonyho kozáci, bojovali v těchto místech Vlasovci, tedy ruští přeběhlíci k německému Wehrmachtu. To se dalo jen těžko oddiskutovat, neboť existovali pamětníci.

   Prvním tankem na území Prahy byl typ T-34/85, č. 1 - 24 z 10. tankového praporu generála Koněva. Ten se stal obětí německého tankového stíhače typu "Hetzer" (Jagdpanzer 38). Ten svého sovětského protivníka naprosto sešrotoval a posádka v něm zahynula.

   Tank stojící na podstavci s číslem "23" byl typem T 44 - 122 a byl napodobeninou německého "V Panther". Jako prototyp se začal vyrábět v březnu 1944, ale do bojů nikdy nezasáhl. Byl v brzku vystřídán typem T-54, který se ukázal jako nejúspěšnější ze serie dosavadních sovětských tanků. Typ T 44 - 122 byl velice poruchový, jeho neprakticky dlouhá hlaveň byla fakticky k ničemu. Často se ucpávala a stávalo se i že v ní uvázl náboj a explodoval. Za minutu mohl vystřelit pouze dvakrát a potom bylo nutné hlaveň znovu zaměřovat. Tím se mohl stát lehkým cílem pro nepřítele. Navíc byl poměrně těžký, nepohyblivý a bořil se do bahna. Bylo nutné jej často vyprošťovat. Těch několik prototypů, které byly 1944 vyrobeny, bylo nakonec používáno jako tahačů. Tedy bez hlavně a bez kopule.

   Tank T 44 - 122 s číslem "23" byl dopraven do Prahy až po válce z Budapešti. Na Smíchov byl svážen po jednotlivých dílech a zde smotováván dohromady. Poté byl vyzdvižen na kamený podstavec, jenž byl vyroben rukama německých zajatců. Podle tvrzení plukovníka Fice tank nemá motor, aby bylo možno jej v odlehčené formě lépe vyzdvihnout jeřábem na podstavec. To znamená, že tento "osvoboditel Prahy" neujel v hlavním městě ani metr.

   Po okupaci Československa 21.08. 1968, se stal nepojízdný šrot obětí lidového humoru. Příjezd Rusů 1945 a číslo tanku "23" dává dohromady "1968".

    V únoru 1991 prohlásil historik Pavel Bělina, že neexistují ani historické ani morální důvody, aby tank na Smíchově zůstal. Bělina zcela jasně upozornil na pohádkovou verzi pro dospělé, týkající se vzniku pomníku a nepojízdného šrotu. Mnoho lidí však i nadále na pohádkové story trvalo a chtěli mít mystickou železnou zplácaninu z mnoha různých dílů na místě, kde od července 1945 stála.

   V noci ze 27. na 28. duben 1991 výtvarník David Černy přetřel mystický objekt z původní zelené barvy na růžovo.  Sovětské velvyslanctví si stěžovalo a tak české úřady přelakovaly falešné monstrum opět na zeleno a ačkoli Rusové na tom netrvali, pilní čeští byrokraté Davida Černého zatkli (§ 202 trestního zákona - Výtržnictví).

   Ovšem 12.05. 1991 skupina 15 poslanců Federálního parlamentu v čele s Janem Rumlem (ODS), pozdějším ministr vnitra, přelakovala "falešného osvoboditele" opět na růžovo. U toho zůstalo. V roce 1996 byl mystický objekt pohádkových bajek v růžovém stavu odtransportován do vojenského technického muzea v Lešanech.

   V čítance pro třetí ročník základních škol z roku 1978, používané do začátku 90. let, byla zařazena pohádka, v níž patrně blouznící tank vede sám se sebou samomluvu: "Zůstal jsem se svým velitelem a našimi padlými navždy ve vaší zlaté Praze. Postavili jste mě na vysoký žulový podstavec. Jsem zvláštní pomník, a já to vím. Lidé mě mají rádi..."

   Zde se tank čís. 23 patrně pomátl na rozumu: Sám nikdy žádného velitele neměl a nikdo v něm nepadl. V Praze navždy nezůstal, nýbrž skončil v historickém muzeu v Lešanech u Benešova. Jediný pravdivá věta z pohádkových výroků pomateného tanku je následující: "Jsem zvláštní pomník, a já to vím."

   Ano, zvláštní alkoholici nechávají stavět zvláštní pomníky, než se zvláště k večeru rozhodnou skočit z okna zvláštního ministerstva zahraničí. Kdyby tak učinili před stavbou zvláštního pomníku, byla by tato zem o jednu pohádkově idiotskou architektonickou lež chudší.