30. výročí „Sametové revoluce“

Ve dnech 17.02. – 25.02. 1948 došlo v ČSR k ilegálnímu politickému převratu a k instalaci totalitní diktatury, komunisty naývané „Vítězný únor“. Armáda, tak jako v období krize 1938, v žádném případě nezasáhla...

Částečná změna poměrů nastala až 60. letech 20. století, kdy docházelo k uvolňování na základě hospodářských reforem (Ota Šik), které politicky vyvrcholily v „Pražské jaro“ 1968. Nastal odklon od ortodoxní komunistické linie, odsouzení politických procesů, zrušení cenzury a přiklonění se k západnímu trendu levicového hnutí. Generální tajemník ÚV KSČ, Alexander Dubček, nazval onen proces „Socialismus s lidskou tváří“.

Tento pokus, reformovat reálný socialismus, byl ukončen vpádem armád „Varšavské smlouvy“ dne 21.08. 1968 – celkem cca. 6300 tanků, 5600 obrněných vozidel, 800 bojových letadel, 220 vrtulníků a 750 000 vojáků bojové pěchoty.  

V následujících letech došlo opět k návratu tvrdého bolševického směru, oficiálně zvaném „období normalizace“. V KSČ proběhly rozsáhlé čistky. Každý třetí člen byl vyloučen. Tato opatření postihla celkem cca. 500 000 členů KSČ.

Na druhé straně se podstatně zlepšila hospodářská situace a vůči ostatním státům východního bloku zaznamenala ČSSR nejvyšší životní úroveň. Statisticky jsme se sice nacházeli za NDR, ale to odpovídalo pouze hrubému příjmu obyvatelstva. Tzv. na „černo“ byla mzda československého občana přibližně o trojnásobek vyšší než v NDR. Ilegální směna za valuty fungovala a byla trpěna v každém okresním městě (Tuzex). Odhadovalo se, že každý desátý občan ČSSR disponuje západními valutami, které vydává v Tuzexu a nebo je bere sebou na zájezdy do Jugoslávie, kam se jezdilo dokonce na občanský průkaz a výjezdní doložku. Něco takového bylo v NDR nemyslitelné a normální smrtelník se tam do Jugoslávie nikdy nedostal. ČSSR a Polsko byly jediné dva státy východního bloku, kde bylo možno, bez větších zádrhelů i vycestovat na západ. Zájezdy do Francie, Itálie a Řecka byly sice silně předražené, ale ta možnost, na rozdíl od NDR, Rumunska, Bulharska a SSSR zde byla. I to patřilo k životní úrovni občana ČSSR.

To vše způsobovalo, že na rozdíl od Polska (Solidarita) a NDR (sdružení kolem křesťanských institucí), u nás nedocházelo k masovým protestům. Opozice se soustředila především kolem malé skupiny intelektuálů, jenž založili „Chartu 77“ pod vedením Václava Havla. Většina tehdejších znalců východní Evropy v USA, Velké Británii, Francii a v SRN nepředpokládali, že by se mohl československý komunistický režim v listopadu 1989 sesypat jak domeček z karet.  

Koncem léta a začátkem podzimu 1989 zavalili turisté z NDR Prahu a prchali po stovkách, prostřednictvím velvyslanectví SRN na druhou stranu „železné opony“. Další tisíce jich překračovali československou hranici do Maďarska a tam posléze emigrovali přes Rakousko do SRN. To otřáslo poslední oporou komunistického režimu NDR a bezprostředně vedlo k pádu „Berlínské zdi“.

Pakliže ukončení komunistického totalitního režimu probíhalo v ostatních státech východního bloku tzv. „ze shora“, působením tamnějších reformních komunistů uskutečňujíc reformní kurs Michaela Gorbačova, u nás tomu bylo naopak. Vedení KSČ bylo výhradně neostalinské, zde nebyla nejmenší šance. Až na několik prázdných frází a slibů, se zásadně udržoval brežněvův ortodoxní kurs 70. a 80. let. Jedinou šancí se ukázalo hnutí tzv. „ze zdola“...

Studenti se u nás stali jednou z klíčových skupin, v kooperaci s „Chartou 77“, které způsobily zhroucení totalitního režimu. Vedoucí osobností v daném směru se stal disident Václav Havel. Konec systému „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ skončil dne 30.06. 1991, kdy Československou federaci opustilo v 925 sovětských transportech, 73 500 vojáků Rudé armády s 39 000 rodinnými příslušníky. Dále 1220 tanků, 2500 bojových vozidel pěchoty a obrněných trasportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Poslední vojenský vlakový transport přejel československou hranici 21.06. 1991.

Uplynulých 30. let, od pádu komunizmu, dosáhla naše země systémem „kapitalizmu s lidskou tváří“ obrovských, až neuvěřitelných světových úspěchů. Česká, volně směnitelná měna, je nejstabilnějším platebním prostředkem na světě. Mimo všech států EU může český občan do dalších cca. 80 států tohoto světa bez víza a cestovního pasu – prostě na občanský průkaz. Jedná se i o takové exotické státy jako jsou Belize, Brunej, Gambie, Kiribati, Palau, Sanoa, Svatá Lucie, Svatý Krištof a Nevis, Svatý Tomáš... atd.

 Pakliže si jakýsi Čech ráno vzpomene, že večer povečeří v Paříži, může tak doslova učinit v županu. Na místě zaplatí bankovní kartou české banky (všechny jsou uznávany na celém světě) a opět se navrátí do Česka, aniž ho kde a kdokoliv kontroloval. To bylo před 30 lety naprosto nemyslitelné!  Tvrzení, že něco takového přijde, by bylo považováno za šílenství.

Máme nejvyšší životní úroveň v bývalých státech sovětského bloku. V tomto roce 2019, za vlády premiéra Andreje Babiše, se nám dokonce podařilo v kvalitě společenského života předhonit i USA. V mezinárodním indexu (Deloitte), který vyhodnocuje státy v desítkách různých kategorií, získala Česká republika v roce 2019 celkem 84,36 bodů ze 100 možných. To je neuvěřitelně vysoký úspěch. Samozřejmě, není to pouze zásluha Babišovy vlády, nýbrž celého českého národa. Česká republika je ve skupině 24 zemí s nejvyšší úrovní společenského rozvoje, do níž patří například i USA, Japonsko nebo Francie. Již před léty jsme předčili Itálii, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Kypr...

K tomu uvádí prezident české odbočky Deloittu, Josef Kotrba: „Česko se již několik let drží na vysoké pozici. Ukazuje se, že ekonomický i společenský rozvoj jsou dva důležité faktory, které se vzájemně podporují…Například USA je z hlediska HDP na hlavu nejbohatší zemí G7, přesto v polovině sledovaných kategorií za srovnatelnými zeměmi výrazně zaostává, mimo jiné v oblasti vzdělávání, zdraví a osobního bezpečí“.  Nejlépe jsme na tom my se základními lidskými potřebami, konkrétně s výživou a všeobecnou lékařskou péčí, úrovní pitné vody a hygieny, přístřeším a osobní bezpečností...

Nyní česká anekdota, zpravodajství po dalších 30 letech (píše rok 2049):

 „Česko je stát s nejvyšší životní úrovní na světě... Směnný kurs: 1,- Kč = 10,- Eur / 12,- US dolarů... K uctění pietní vzpomínky na osobnost Andreje Babiše, u památníku na  pražském Vítkově, položili věnce zástupci vlád USA, Ruska, Velké Británie, Francie a SRN... Na česko čínských hranicích, bohužel, opět nepokoje...“