Zabila ho ... aneb o prosté radosti z vraždy

„Povím vám na dobrou noc ještě jednu strašnou báseň,“ řekla významně spolubydlící z naší oddílové chatičky na dětském táboře, po úspěšné hře na krvavé koleno.
Po vzájemném strašení jsme se třásli ve spacácích a krásně se báli, co bude následovat.

Vzpomněla jsem si na tu báseň včera ráno, kdy naše snídaňová hodovní společnost pozorovala na terase marný boj o život hned několika živých tvorů, jejichž těla postupně plnila lázeň z piva a sirupu na dně skleněné nádoby, zavěšené pod střechou pergoly.

„A když se nějaké té potvoře přece jen podaří najít cestu ven, většinou je opilá a opatlaná tak, že spadne na zem a tam jí dorazím a zašlápnu…“ řekla s výrazem uspokojení majitelka příbytku a pokračovala v naší debatě k tématu zabíjení obtěžujícího hmyzu. Lapač, který jsme obdivovali, jí koupil přítel a oproti běžným umělohmotným, domácí či průmyslové výroby, byl skleněný, stylový, esteticky tvarovaný a líbil se jak nám tak vosám, které, k naší radosti, po několika odehnání od naší snídaně, k nádobě zamířily a zlákány vůní náplně vlétly dovnitř, aby už nemohly zpět.
„Hele, teď tam vlítl sršeň. To bude hukot! Ticho, ať dobře slyšíme!“
Poslouchali jsme smrtelný bzukot a plácání křídly lapeného blanokřídlovce i jeho kamarádek vos, ukusovali jsme přitom chléb s marmeládou a vychutnávali tu chvíli neobtěžování dotěrným hmyzem, který je tak hloupý, že i když mu necháte na druhém konci stolu na talíři něco sladkého, tak vás stejně obtěžuje u jídla, leze po těle a létá kolem hlavy.

„Kupuju jim to nejlevnější pivo v Lidlu,“ dodala kamarádka a druhá se zeptala, jestli se na ní při placení pokladní divně nedívá, protože tuhle značku kupují jen bezdomovci a ona na to rozhodně nevypadá.
„Nedívá a přece jim nebudu kupovat dvanáctku! Napřed jsem jim do piva přidávala med, a když jich v nádobě v předsmrtné křeči bzučelo několik, zželelo se mi jich a stříkla jsem jim tam Biolit, abych zkrátila jejich utrpení. Ale pak jsem zjistila, že tam žádná nelétá, pokud nádobu nevypláchnu a tak jsem sociální cítění i med vypustila.

„Chtělo by to ještě nějaký odpuzovač,“ dodala jsem a zmínila návod jednoho kutila z internetu, který navrhuje nad místo venkovního posezení a konzumace zavěsit šmirglpapír natřený česnekem. To pro ty případy než hmyz objeví nastraženou pochoutku v lapači a obtěžuje.

„Ticho! Zase další sršeň! Někde v těch stromech tu misí mít ty bestie hnízdo!“ zaznělo v éteru a rázný povel utnul pokec ve prospěch vražedného poslechu.
„Že ale mají výdrž, co?“ špitla spolusedící.

V duchu mě napadlo, že v dnešní světové situaci není daleko doba, kdy nám tuto zvrácenou kratochvíli maskovanou za sebeobranu proti štípnutí, zakážou nějací ochránci těchto tvorů pod přísnými pokutami jejich vybíjení s heslem: „Každý živočich má právo na dlouhý a plnohodnotný život…“.
Ale nebudu malovat čerta na zeď a vrátím se k nedokončené básni na počátku článku:

"Zabila ho,
na rtech jí pohrával cynický smích,
když u jejích nohou ležel mrtev a lich.
Zabila ho,
 … malého černého švába."