Televizní vysílání jako reklamní proud proložený kousky filmů …

Když člověk, z důvodu více času tráveného doma, zapne televizi, nestačí se divit. Zvlášť takový, který ji měl v bytě spíš jako tichý exponát a pouštěl ji zřídkakdy.  

Nezáleží na tom, jestli se díváte na privátní či veřejnoprávní stanici, všude je to podobné. Bloky reklam se prodlužují, jsou hlasitější, objevují se mnohem častěji a opakují se do zblbnutí.
Neuniknete jim, ani když přepnete jinam. Dokonce mám podezření, že se různé televizní společnosti domluvily a nasadily reklamní bloky na stejné časy, aby nebylo úniku.

Jednoho napadne, že ho snad na veřejnoprávních kanálech ochrání před reklamou koncesionářský poplatek, ale chyba lávky. Snad že se reklama neobjevuje každých patnáct minut, ale jen dvacet.

Když už televizní přístroj zapnu, většinou sleduji přírodopisné a dokumentární filmy, na ty hrané nejraději jdu do kina. Před pár dny jsem nostalgicky zatoužila shlédnout bondovku Thunderball a narazila jsem na brutální sled reklam, až se mi při tom vybavil stroboskop na diskotéce. Krom jiného mne zarazilo, že určitá reklama na bazénovou dlažbu byla v každém bloku.  Marně dumám, jaká je logika takové strategie. Za každé puštění reklamy zadavatel platí, a když se rozloží pokaždé do jiného filmu, zdá se mi smysluplnější, protože ji uvidí více diváků. Zahlcený divák, který je nucen vidět ji pokaždé, dostává alergii a nakonec si výrobek nekoupí, protože si zafixoval s názvem firmy i averzi.
Se slzou v oku vzpomínám, když jsem se v dětství ráda dívala na reklamy německé ZDF, uváděné kreslenými trpaslíky. Byly pro mne hlavním důvodem sledování, ať už scénkami postaviček nebo vzdycháním nad německými bonbony …
A ještě dříve byly reklamy v kinech, než promítač přehodil kotouče s jednotlivými částmi filmu, vítanou přestávkou na cigaretu, panáka nebo odskočení si.
Dalším otravováním přes čáru bývají i upoutávky na pořady příští. I zde platí, že všeho s mírou.
Například už mnoho posledních dní vysílaná masírka na film „V síti“ v jakoukoliv denní a večerní hodinu, mne snad odrazuje se na ten film na ČT podívat, ačkoliv jsem původně chtěla. A není to jen tím, že jsem z kin zvyklá, že u řady filmů stačí vidět upoutávku, ve které často bylo to nejzajímavější a film už nic nového nepřinese a nepřekvapí. S koledou jsme diskutovali i o faktu, že tato upoutávka je drsná vzhledem k dětem, které ji vidí nepřipravené a může být pro ně hodně nepříjemná. Místo aby je rodiče postupně s ohledem na věk připravili na nebezpečí číhající „na sítích“, dostanou to naservírované bez přípravy natvrdo po večerníčku. A to je u filmu napsáno – vhodné pro 15+.
Vkládání reklam do filmů bývá součástí smluv při nákupu vysílacích práv. Tvůrci mají těžkou volbu když chtějí, aby se jejich díla co nejvíce vysílala. Bez reklam soukromé televize nefungují a film se zakázanou reklamou pak ani nekoupí.
Ovšem říkám si, kam až lze trpělivost diváka šponovat. Kdy se situace překlopí ve prospěch platforem dobrovolně placených divákem.  Poplatky za filmy bez reklam nejsou tak závratné, a tak v bodě zlomu si velká část sledujících raději zaplatí, než aby podstupovala reklamní mučení. Možná k tomu už dochází, i když žádné výzkumy a statistiky jsem k tomu nečetla, a tak reklamy televizí cílí na sporadické diváky, jako jsem já, aby je náhodou nějaký spot neminul.