řekla pěkná blondýnka v dobovém kostýmu, do detailu sladěném, a pohladila zrzavou lišku na svém rameni.
Její doprovod, pán v historické uniformě s nakrouceným knírem, chápavě pokýval hlavou a znalecky pohleděl na její šálový límec s liščí hlavou a nožkami, ležérně přehozený kolem něžné šíje, který možná před mnoha lety zdobil oděv ženiny prababičky.
Cestou zaplněnou tramvají na Anděla ještě prohodili pár vtipných slov a vystoupili na Novém Smíchově, kde se přidali k hloučku podobně oděných postav a vydali se společně na mně neznámou merendu.
Stalo se před nějakými čtrnácti dny, kdy byly pražské hromadné dopravní prostředky zaplněnější a hlučnější než dnes. Uvažovala jsem o napsání úvahy na téma, jestli je lepší nosit pravé nebo umělé kožešiny, zamyslet se nad chovem užitkových zvířat a na druhé straně likvidace umělin …, ale vývoj posledních dní mi nějak sebral inspiraci a v hlavě mi spíše vytanula vzpomínka na román Gabriela Garcíi Márqueze – Láska za časů cholery.
Najednou se plány, nápady, starosti zdají být malicherné, vedlejší.
Na ulicích je méně lidí, méně se smějí, méně si povídají, jako by se každý bál zakašlat.
Před devíti lety jsem tady na blogu napsala článek: Měli by kašlající a chrchlající nosit ven zdravotní roušku?
Netušila jsem, jak taková úvaha bude jednou aktuální. A s ní i lidská ohleduplnost nebo bezohlednost.
Když jsem si nyní starý blog znovu přečetla, nic bych na něm neměnila. Snad jen ten nápad s výtvarným workshopem – pomaluj si svou roušku. Jednak je jich nedostatek a jednak není na praštěné nápady zrovna nálada. A navíc by pomalování ochranného prostředku mohlo mít vliv na funkci.
Ovšem vzhledem na pravděpodobnost většího zdržování se doma, ať už preventivně nebo z důvodů karantény, bude času na domácí kreativitu habaděj. A protože součástí zdraví je i dobrá nálada, ráda se nechá překvapit třeba onlajnovým divadlem. ;-)
A tak jsem se naprosto nechtěně dostala od retro módy k něčemu úplně jinému. Ale tak už to v životě bývá.
