aneb malá úvaha nad blahodárnou proměnou zámků v JeZeDé a nejen o tom .........................................
Před pár dny jsem navštívila obec Börninchen v Sasku, kde se místní spolek pro obnovu zámeckého parku rozhodl uspořádat sochařské sympozium na téma „Historické postavy Krušnohoří".
Při návštěvě zbytků parku a místa, kde stál zámek s hospodářským dvorem, jsem si při výkladu historie vzpomněla, kolik podobných míst i v Česku dopadlo úplně stejně. V tom byli soudruzi v NDR s těmi našimi zajedno. Zámek znárodnili, nejdřív v něm sídlila ruská armáda, pak LPG – obdoba našeho JZD, které ale nečekalo až spadne sám, srovnalo ho v osmačtyřicátém se zemí a na jeho místě vybudovalo prasečák.
V naší krásné zemi je příběhů, jako je tento, mnoho. A jedno mají společné. Nenávist, závist a tupost nevidět historický odkaz, zvítězily nad praktičností využití objektu alespoň pro bohulibé socialistické účely. Tam, kde se to povedlo, vznikly národní výbory, školy, školky, kulturní domy, muzea, knihovny, domovy mládeže nebo důchodců, případně byty. Toto využití hodně záviselo na jednotlivých funkcionářích, protože za každého režimu je rozhodnutí jen a jen na lidech.
Někteří vedoucí činitelé ale neocenili, že veškeré ty krásy a kudrlinky a honosné prostory, vytvořil svýma rukama dělný lid, zedník, truhlář, řezbář, umělec... (vymyslel, zadal a zaplatil je přece třídní nepřítel s pokleslým vkusem), nechali vybrakované objekty raději prasatům a vedle toho stavěli betonové krabice a na náves sochu ženy a muže se srpem a kladivem. Ovšem i v případě občanského využití neměly budovy vyhráno. Necitlivé stavební úpravy, zanedbaná základní péče a pochybní nájemníci, jejichž úroveň se snižovala s tím, jak domovní správa ignorovala opravy, dovedlo často stavby k úspěšné demolici také.
Vůbec mi přijde barbarské, při změně režimu či vládců, ničit vše, co ten předchozí vytvořil.
Ale i dobách dávných existovali jak ničitelé, tak i vládci osvícení. Mám jednu vzpomínku na návštěvu chrámu Hagia Sofia v Istanbulu, kde nám průvodce ukazoval rekonstruované křesťanské mozaiky, odkryté pod vrstvou omítky. Pocházely z dob, kdy byl chrám křesťanskou svatyní, než Konstantinopol dobili Osmané, kteří zde zřídili mešitu. Průvodce vyprávěl, že tehdejší sultán nenechal mozaiky otlouct, ale jen překrýt omítkou. Nepochybuji, že to udělal z praktických důvodů, nikoliv proto, aby nám je zachoval dodnes. Obávám se ale, že jiný radikál na jeho místě, by nejenže neušetřil mozaiku, ale ani celý chrám.
Můžete si říct, že i dnes jsou vykukové, kteří hlavně začátkem devadesátých let, koupili od státu různé zajímavé objekty, na které si vzali úvěr, zmizeli s ním neznámo kam, a nechali budovy zchátrat. Ale to už jen důsledek vývoje předchozího.
Ve světě existuje mnoho krásných chátrajících staveb, které jejich majitelé opustili z osobních nebo ekonomických důvodů. Ale jejich zkáza na mne působí jinak, smířlivěji, než když byl majetek někomu zabrán, ukraden a zplundrován ... (pro fajnšmekry doporučuji fotogalerii Thomase Joriona)
O to víc oceňuji, že se najdou nadšenci, kteří se ujímají starých zámků, tvrzí a hradů, s pomocí dobrovolníků je opravují a oživují zde kulturní a společenský život. Namátkou v mém nejbližším okolí zámek Hauenštejn nebo Hartenberg.
A také se mi líbí místní fotoblogy milovníků starých zapomenutých míst, kterými se můžeme pokochat bez strachu, že se někam propadneme stropem...
Važme si historického dědictví a co nejméně s ním přikládejme do kamen. :)
Diskutovat můžete i ZDE
