Byl pozdní večer, první máj ... k soše K.H.Máchy na Petříně se blížily dvě postavy. Držely se za ruce a něco si šeptaly.
„Ještěže jdeme tak pozdě a nikoho dalšího tu nepotkáme,“ řekla ta první a ta druhá jí přitakala. Na první máj bylo docela zima a tak ani nehrozilo, že vyruší někoho na lavičce pod přesahujícími větvemi stromů. Když došly až na místo, chvíli mlčky postávaly, pak se objaly a začaly tiše vzlykat.
„Budeme si tady teď obě přát, aby nás nějaká láska potkala, ano?“ řekla první dívka té druhé.
„Jo, ale co když nás žádná už nepotká?“ zavzdychala druhá.
„Musíme na to teď hodně myslet a přát si to, pak se to určitě někdy vyplní,“ řekla ta osmnáctiletá té devatenáctileté.
Obě už měly za sebou zlomená srdce a připadaly si opuštěné, nechtěné a nehezké, i když pravý opak byl pravdou. Ani jedna neměla o „nápadníky“ nouzi, ale láska, taková láska co ji člověk cítí přímo ze srdce, si v tu chvíli ani k jedné cestu nenašla.
Mýlily se (ale v tom věku to lze pochopit), když si myslely, že když na ni budou myslet, tak ji přivolají. Láska je totiž hrozná potvora, přesně tak jak o ni zpívá Pavel Dobeš. Pokud po ní toužíte, hledáte ji, nechá vás ležet ladem. A pak, když to nejméně čekáte, překvapí vás nečekaně, bez ohledu na čas, stav, věk i pohlaví ... A nejkrásnější je, když ji najdete při tom co vás baví. Třeba zrovna při psaní blogů.
Jak se pozná ta „pravá“ a co to vlastně je? Lásek je mnoho druhů a každý může láskou pojmenovat něco jiného. Pro mne je láskou vědomí, že existuje někdo, koho má člověk tak hluboce v srdci, hlavě, celém těle, že i kdyby právě byl na jiném konci světa, nesdílel se mnou každodenně svou fyzickou přítomnost, žil v jiném prostředí, tak přesto to Lásku nezabije. Protože pokud někoho milujeme, milujeme ho z podstaty, z radosti z jeho existence, z jeho projevů, bez touhy ho zcela vlastnit.
Ne každý takový pocit zažije. Ale pokud přijde, pokud se pod vámi pohne zem, setsakramentsky to poznáte. V nedávném rozhovoru v magazínu MF DNES Simona Stašová zmínila v souvislosti s otázkou o lásce slova E. Hemigwaye – „...jenom třikrát za život se s tebou pohne zem.“
Možná si říkáte, jak musí být takové trojnásobné pohnutí země úžasné. Ale někomu to může zkomplikovat život, zatímco ten, s kým se nepohnula ani židle, dožije v klidu a pokoji.
Každý člověk je naštěstí originál a návod na život, a už vůbec ne na štěstí, neexistuje. A je to tak dobře.
Ta dívka v úvodu tohoto článku jsem byla já a má spolužačka. Když si na ten okamžik vzpomenu, vyvolá ve mně shovívavý úsměv. Ovšem v souvislosti s prvním májem mám jeden mnohem veselejší zážitek.
Před několika lety vyšel náš pravidelný dámský víkendový wellness výlet právě na prvního máje. Vyrazily jsme po masážích na prohlídku blízkého hradu, kde nás u vchodu vítala cedule:
A protože jsme byly bez pánského doprovodu, řekly jsme si, že takový nečekaný polibek od švarného hradního průvodce není marný, vyšplhaly jsme do věže, kde se (dle pokladní) hradní vrchní líbač nacházel. Přímo na místě jsme zjistily, že si tu patrně spletli první máj s prvním dubnem a kamarádka hned po prohlídce všech koutů a zjištění, že tam už žádný jiný junák, než ten co tam stojí, není, prohlásila, že pro tentokrát raději uschne. Tomu se říká dobrý nápad, ale nezvládnutý marketing. I když kdo ví, běh do věže je velmi zdravý a přínosný i bez větévky a obsluhy.
Krásný první máj přeji :-)
