Pokaždé když jedu kolem, se na to místo podívám. I včera. Bivak byl na svém oblíbeném místě, jeho majitel, dá-li se to tak nazvat, seděl zachumlán vedle něj a svačil. Nebylo pozvat, jedná-li se o ženu nebo muže a přiznám se, že jsem ho zahlédla poprvé.
Poprvé za těch několik let, kdy jsem si podivného útvaru na betonovém obrubníku schodiště všimla. Před měsícem zahradníci křoví vysekali a obrubník tak zbavili křovinového převisu, částečně chránícího pelech před povětrností i zraky kolemjdoucích a projíždějících.
Nevím kolik let uteklo, když jsem si ho všimla, ale onen pelech z kartonových krabic, přikrytý fólií, tam bývá pořád. V létě, v zimě, za deště i sněhu... v pražském parčíku mezi Štefánikovým mostem a Novými mlýny.
Včera dopoledne už svítilo sluníčko a tak se i další bezdomovci vyhřívali na blízkých lavičkách. Jak to tak pozoruji, mají ten parčík jako takový letní obývák, do kterého to mají blízko i z lodi Hermes, která kotví na druhé straně mostu pod Letnou.
Jela jsem zrovna k zubaři a napadlo mne, že majitel pelechu takové věci neřeší, a neřeší spoustu jiných věcí a je vlastně mnohem svobodnější než já. K životu nepotřebuje vůbec nic. Od jara do podzimu a za mírné zimy bivakuje, nají a obleče se v charitě, na rum si něco vyžebrá nebo opatří sběrem, zdravotní, sociální a daně neplatí, jediné na co se musí spolehnout, je shovívavost strážníků a správy parků (kteří ho a jemu podobné na tom místě, zdá se, dlouhodobě tolerují).
Vzpomínám na příběh bezdomovce, který našel a zachránil v kontejneru nemluvně a kterého různí lidumilové chtěli zachraňovat ze dna společnosti proti jeho vůli, nalézt mu ubytování a práci a jemu se to vůbec nelíbilo. Vyskočil z okna azylového domu, napadl lékaře, skončil v psychiatrické léčebně a nakonec se v opilosti udusil salámem. Možná by někde pod mostem dopadl stejně, ale o vlastní svobodné vůli.
Často kolem sebe vidím, jak si lidé stěžují na nesvobodu. Že mnoho věcí musí a nechtějí a chtěli by a zase nemohou.
Co je svoboda?
Úplně a neomezeně svobodný může být jedině trosečník na pustém ostrově.
Svoboda je omezená tam, kde zasahuje do svobody druhého.
Být svobodný znamená být co nejméně závislý na věcech které neovlivním.
Říká se, že člověk může mít vše co si přeje, záleží jen na tom, co je za to ochoten zaplatit.
A za všechno v životě se platí (tím nemyslím materiálně), ale záleží na tom, jestli máme svobodu volby.
Uznávám, že člověk, ležící v papundeklu u křoví nebo pod mostem, má k té bezbřehé ostrovní svobodě asi nejblíž.
Ne, nechtěla bych být až takhle svobodná. To si jen jeden tak posteskne, když ho drtí hora povinností, nepřízeň osudu a návštěva zubaře.
Miluji svůj pelech, měkký, voňavý, s vysokou matrací, s hebkými lehkými polštáři a přikrývkami. Miluji, když si otevřu okno a venku prší, kapky bubnují do parapetu a romanticky vzpomínám na táborové chaty a stany, kde to bubnovalo ještě víc. Když si ale vzpomenu na onoho bezdomovce v bivaku, technicky si představím, jak si musí ošéfovat ten igelit, aby mu tam nezateklo, jak je obrubník tvrdý, jak nepříjemně smrdutý musí být ten jeho mikrosvět, tak bych ten svůj svět, byť někdy komplikovaný, neměnila.
