O „tygrech v králíkárně" a útěku „domácímu štěstí" …

aneb diváci a kritici se téměř vzácně shodli, že film „Teorie tygra“ patří k vtipně povedeným českým filmům poslední doby.  

A po jeho zhlédnutí se k nim ráda přidávám (bavila jsem se královsky), ačkoliv si nemyslím, že se film bude líbit všem. S určitou dávkou zlomyslnosti tuším, že některým se nebude líbit zcela určitě a jiní nepochopí.

V kinosále se nejvíc smáli přítomní muži, ale kdyby se role mužských a ženských hrdinů prohodily, vznikl by stejně dobrý film. Protože touha organizovat druhému čas a život, od vyhraněných výkřiků typu: Vždyť to dělám pro nás!, Já se ti obětovala!, Mám právo vědět, kam jdeš! … po méně nápadné manipulativní techniky, je vlastní oběma pohlavím. A to vše v rámci pěstování „domácího štěstí“, které se paradoxně stává vězením, kde tygr proměněný v králíka řeší dilema – přijmout to, nechat zemřít svou duši a nějak ten život doklepat, nebo utéct a „ublížit“ tím „milujícímu" člověku, který to vše dělá pro „jeho dobro“.

Krásně ten pocit vystihl jeden diskutér na ČSFD:
„Že by až drama? Ale nééé!! Označil bych Teorii tygra za hořkou komedii. Tak jsem tedy hýbnul zadkem a ve snaze něco manželce naznačit, vytáhl jsem i ji. Rozuměj do kina. Jen upozorním, že po šestatřicetiletém více či méně poklidném manželství. Pořád jsem si říkal, že mi ten děj něco připomíná. Ale pro svou demenci jsem si nemohl stále vzpomenout co vlastně. Až pak to přišlo. Vyšli jsme z kina a manželka prohlásila: "Tam byli všichni úplně šáhlí". V ten okamžik se mi paměť projasnila. Já ji tím filmem chtěl něco naznačit a ONA? NIC NEPOCHOPILA!! V tu chvíli jsem zatoužil vypustit krávy na svobodu, sedět při západu slunce sám a popíjet lahodný Prazdroj.“

Přeji filmu úspěšné tažení českými biografy a čtenářům, kteří mě rádi čtou, jeho návštěvu. (A odpusťte mu sem tam nelogickou nadsázku, celkový dojem a pocit vám to vynahradí.)