O používání slov, milování a chybách na přijímačích i vysílačích

Určitě jste někdy hráli hru na „tichou poštu“, kdy se věta od jedněch úst k druhým uším může říci jen jednou. Kdy se z věty na začátku: Pantáta vyhnal pět Rusů, stane věta:  Panímáma pekla husu. Zkrátka, to, co někdo jiný říká si vysvětlíte částečně nebo úplně jinak. Dáte vyřčeným slovům jiný význam. A někdy dokonce sami přeháníte a používáte slova, která neodpovídají skutečnosti. Kolikrát jste třeba vyslovili větu: „Říkal jsem ti to snad tisíckrát!“

Opravdu jste to někomu řekli tisíckrát?
Ne, možná tak šedesátpětkrát.
Nebo: „To bych tě zabila!“
Skutečně zabila?
Nezabila, jen zveličila, aby vyřčené mělo větší váhu.
Ale představte si, že to posluchač vezme vážně! 

Povídala jsem si s přítelem o tom, že se mi stává, že si  to, co říká, vykládám jinak. Na jeho slova v duchu vážu představy, které dle jeho vysvětlení vznikly jen v mé fantazii. Tvrdil, že chyba je na mém přijímači. Já tvrdím, že chyby jsou na obou stranách.  I na vysílači. Na jeho obhajobu musím říct, že se v současnosti snaží zavádějící slova neříkat.  

Mám názor, že než něco vyřkneme, měli bychom přemýšlet i o tom, jak si naše slova určitá druhá strana vyloží.  

A v čem si myslím, že lidé tápou?

Mezi nejširší škálu výkladů spadají dvě známá slůvka „Miluji Tě“. 
Jejich význam může být od pouhého konstatování fyzického pohybu až po sdělení touhy vedle  druhého zestárnout.
Jak byla myšlena ukáže vždy čas. 

Někdy se ale stává, že slova dojdou. Že pro  to, co chceme vyjádřit, nenalézáme výrazy. Jak vyjádřit větu: „Bojím se, že jsme si tak vzdálení (nejen kilometry), že Tě už neuvidím. Mlčíme, nic neřekneme, také ze strachu, aby jsme se neodhalili.  Neodhalili a neodradili. 

Východní filozofie tvrdí, že by bylo méně nešťastných lidí, kdyby méně očekávali.
Ale těšit se,  znamená mít očekávání. Máme-li očekávání, které se naplní, pociťujeme slast. Zklamání z nenaplněného očekávání doprovází bolest. Kdo nic neočekává nepozná bolest, ale ani slast. 

Stane se vám také, že se těšíte, prožijete slast a vzápětí si položíte otázku:  „A co dál?“
A dostaví se smutek.
Člověk je často nepokorná,  věčně nespokojená bytost, přeměňující si slova druhých lidí v iluze, říkající slova, která v druhých iluze vytváří a nevážící si přítomnosti.

Přála bych si, aby takových okamžiků bylo co nejméně.
Abychom se těšili z přítomnosti a nepokládali si otázku: „Co dál?“ 

Autor: Štěpánka Bergerová | středa 3.10.2007 19:02 | karma článku: 12,83 | přečteno: 1634x