O cizích ženách a cizích mužích v cizích pokojích ...

aneb o pouštění svých milých do dalších příběhů ..............................................................................                                          

Před týdnem jsem si v magazínu MF DNES četla rozhovor s Lucií Bílou a velmi příjemně mne překvapil. Mám ji ráda, ale nejsem ani její, ani ničí bouřlivá fanynka, můj obdiv k umělcům se projevuje spíše komorním poslechem na příjemném gauči, případně v jazzovém klubu, přičemž upřednostňuji tajuplnější interprety, ale čas od času nějaký ten velký koncert navštívím.

V dlouhém rozhovoru se zpěvačkou zazněla mezi jinými i věta:
 „Nebojím se lásky pouštět do jiných příběhů…“
... a mně se to tak líbilo, že jsem si v tu chvíli řekla: To je můj člověk! Protože to cítím stejně.
Naposledy jsem na velkém koncertě, kde LB účinkovala, byla v O2 aréně v listopadu. Pořádal ho Michal Horáček a nazval jej: „Petr Hapka žije“. Z úst Lucie zazněla i modifikace skladby „S cizí ženou v cizím pokoji“, zazpívaná jako: „… s cizím chlapem v cizím pokoji..“
Zajímalo mne, jak se autor upraveného textu asi vypořádal se slovy: „… Proč neřeknu: Madam, tak sbohem, já padám? … Nahradil je vtipně: „… Proč neřeknu: Chlape, sám si tady chrápej!"
Píseň měla velké ovace, stejně jako má její původní sestra už od svého vzniku. Když jsem ji před mnoha léty poprvé slyšela a nevěřícně se zaposlouchala, říkala jsem si: To je ale strašný text! Jak někdo může takhle žít???
Postupem let, jak jsem se rozhlížela kolem, jsem zjistila, že může. Žijí tak lidé, a není jich málo, kteří nechtějí druhé, nebo sami sebe, pouštět do jiných příběhů, a to z mnoha důvodů, které je zbytečné vyjmenovávat.
Neumím si představit, že se mnou někdo zůstává proto, že by měl, a ne proto, že by chtěl,  zrovna tak, že bych ho „motivovala“ prohlášením, že si život bez něj neumím představit, že bych o vztahu k němu tvrdila, že to prostě tak je a tak to bude… Připadala bych si, že svou lásku degraduji na šifonér, věc bez vlastní duše, tužeb a rozmanitosti života…
Představa, že když s někým žijeme v partnerském vztahu, nebo dokonce v manželství, že nám to dává jakési právo na "vlastnictví" dané osoby a nejlépe doživotní, už způsobila mnohá rozčarování, a smutnou pravdou bývá fakt, že tím, kdo se pak cítí být s „cizím“ člověkem v cizím pokoji, bývá jen jeden z páru, většinou ten slušně vychovaný.
Věřím, že je naše slavice opravdu šťastná, jako jsem přesvědčená o tom, že láska k druhému je nechat žít ho vlastním životem, který se v toku času může měnit. A každý kus cesty, který ujde se mnou, je báječný prožitek.