Najít místo, kudy ještě nikdo nešel … aneb sen každého houbaře

„Rostou, všude rostou jako o život!“ hlásají titulky v novinách i na internetu, a všichni přátelé a známí podporují tyto mediální výkřiky sdílením svých úspěšných úlovků na sítích.

Nevyrazit proto do lesa bych si vyčítala nejen za studených zimních dnů, kdy bych nenalezla v mrazáku balíček vlastnoručně sesbíraných a blanšírovaných hub na omáčku.

Jako tvor městský, s různými společenskými zálibami, se do lesa, který ovšem považuji za absolutní relax, tak často nedostanu. Když je ale touha podpořena ještě zážitkem nalézání hříbků, který leckdy stavím na roveň zážitku erotickému, je volba programu jasná. Zvlášť, když máme dát z důvodu epidemie přednost před družením se individuálnímu pobytu v přírodě.

Přestože všichni kolem ujišťují, že se houby dají teď sbírat i z kola, kolik jich je, po příchodu do lesa z upravené cesty lehce znejistím u lavičky obsypané odřezky: „ Co když je všechno vysbíraný?!“

Člověk instinktivně zaleze do tak tvarovaného lesa, kde by mohly hnědé kloboučky růst. „Zase tu někdo šel!“ mroukám smutně, že tento azimut jsem neměla jen já.
Nalézám sem tam osamocený hříbek a spoustu malých hub všech druhů, které poctivě do prázdného koše sbírám. Vysílám k nebi prosbu, aby mé kroky vedly na místo, kde ještě nikdo nebyl. Než mi pánbůh mé přání splní, nalézám mýtinu plnou strakošů. Taky dobré, ale ještě to není ono.  Stále ještě nepohrdám různými tvary a druhy hub, a pak to přijde.
Nechávám koš uprostřed paseky a jen kolem dokola sbírám. Začínám litovat, že jsem sbírala ty malý. Už mám plný koš. Teď tu budu muset nechat i ty velký.
Jsem ale soudná, nesvlékám se a nesbírám další hříbky do všech svršků. Ano, přátelé mi vyprávějí, že jsou i toho schopni. Přece to tam nenechají! Já ano, dalším, co přijdou po mně nebo přírodě.

Někdy si tak říkám, při pohledu na fotografie  plných kufrů, přepravek a megakošů hub, co s tím ti lidé budou dělat? V novinách píšou, že i některé výkupny hub musely nabídky odmítat a zavřít na čas výkup.
Když část svého úlovku rozdám, ještě do večera ten koš zpracovávám a pak si oddechnu, že toho nebylo víc.
Napadá mne zvolat: „Vážení hypersběratelé, prosím také o fotky následné úpravy a vašeho stavu po dokončení všech úkonů a bezesné noci!"
Jsou situace, kdy se jdete opravdu jen projít, bez koše, nalehko, pro radost pohybu a zeleně a na potvoru nalézáte krasavce na bílých nohách se sametovými klobouky, kteří se na vás smějí už z cesty. Jsem je pyšná, že jsem se už naučila pohladit jen pohledem, možná vyfotit, ale nechat je tam.
Mrzelo by mne chvíli je nést a pak je odložit, byť i na pařez s domněnkou, že si je někdo jiný vezme do kulajdy, jak někdy u lázeňských pěšinek bývá.

Houbám i houbařům zdar s oblíbeným dovětkem, že všeho moc škodí a je fajn umět se krotit ;-)

PS: „Už tak nerostou, jen samý velký krávy ..." zaslechla jsem rozhovor dvou dam. „No jo, taky pořádně neprší. Teď dorostly ty malý a velký budou červavý ..." dodala druhá a já je ztratila z doslechu.
Tak sláva! Už neporostou.