Téma tohoto článku mne napadlo zcela náhodně.
Ráno jsem vytáhla noviny ze schránky a jukl na mě titulek : „Oběti byly jako děti“. „Heparinový vrah včera poprvé vysvětloval u soudu, proč dával pacientům lék, kvůli kterému vykrváceli“.
Ve zprávách z domova pak pokračování: „Čeká ho doživotí či léčebna?“, “Muž pohlavně zneužíval školačky“, „Muž, s nímž spadl výtah je po operaci“, „Muži, který zabil dítě, hrozí 25 let vězení“.
Z přesvědčení, že nečtu černou kroniku, ale opravdu zprávy z domova, mě vytrhl až článeček: „Ptákem roku je racek chechtavý“.
Dopoledne jsem vyzvedla svou matku a zašla s ní na masáže. Po cestě se mně zeptala: „Viděla si včera večer ten moc pěknej film? Dívali jsme se na něj s tátou až do půl jedné. Bylo to podle skutečné události! O chlapovi co vraždil ženský.“
Odpoledne jsem v prvních řádcích na první straně jednoho z vyhledávačů četla :
„Video: Vražda osmnáctiletého muže v přímém přenosu!“
„Za vraždu dítěte půjde Ukrajinka na 12 let do vězení“
„Týrané děti se nedaří chránit“
Z těch hrůz mě vysvobodil až Seznam a jeho první zpráva:
„Irglová má nominaci na Oskara za nejlepší píseň“
Večer začalo hlavní televizní zpravodajství jak jinak než heparinovým vrahem.
Zašla jsem ještě navštívit sestru a zeptala se synovce, který si hrál na počítači, co je to za hru.
„To je vyloupení banky.“
„A ty jsi lupič?“ pochopila jsem z děje.
„Jo“
„A proč všechny ty lidi střílíš?“
„No, já si můžu vybrat, jestli jim rozkážu, aby si lehli na zem, nebo je zastřelím. Ale já je radši střílím, oni jinak dělají problémy.“
Po přečtení večerní nabídky televizních programů ( Letecké katastrofy, Spandau – vězení, Kriminálka Miami, Drsnej Shaft) jsem si infantilně otevřela „Trough the Looking-Glass“ od Lewise Carrolla.
Přeji příjemnou zábavu a nedívejte se na svět tak černě. :-)
