„No to je dobře že jdete, už sem chtěl zvonit na všechny zvonky! Ale vidím, že by to bylo zbytečné, vy nejdete z domu, ale z ulice!“ rozčiloval se pán před naším domem.
Nechápavě jsem na něj koukala, když jsem skládala do kufru svého vozu košík.
„Auto vám couvlo!“ živě gestikuloval a rozpřahoval ruce do metru.
„Děkuji za upozornění, občas mi tu couvne i když mám zataženou ruční brzdu, je to tu z kopečka, ale ne víc jak o deset centimetrů ... „ dušovala jsem se a oponovala jeho napřaženému znázornění mého prohřešku.
„Couvne? Vy klidně řeknete couvne? Couvlo dokonce dvakrát! Stál jsem hned vedle!
Co kdyby couvlo víc a někoho porazilo? Je tu autobusová zastávka, čekají tu staří lidé a maminky s malými dětmi! Ani by nestihli uskočit...“ nepřestával pán a pokračoval v líčení případných katastrofických scénářů nastudovaných pravidelnou četbou kdysi černé kroniky, dnes bulváru.
„Vám se nikdy nestalo, že vám zabrzděné auto stojící z kopce i přes zataženou brzdu a zařazenou rychlost kousek necouvlo?“ pouštím se do boje.
„Nestalo, já žádné auto nemám!“ mručel pán téměř nasupeně.
„Deset centimetrů nemůže nikoho porazit, oponuji dál, navíc zastávka je o kus dál“
„To je, ale lidé stojí i tady, před vraty do domu, kde jste zaparkovala. Smí se tu vůbec parkovat? Vždyť je tady chodník!“
„Snížený chodník, uzpůsobený vjezdu do domovních vrat, který je od chodníku ještě metr i když na něm stojí dodávka .....“ snažila jsem se vysvětlovat, ale pán si dál mlel svou.
„A vůbec, jak to, že stojíte na městském pozemku? Zablesklo se mu v očích téměř vítězoslavně, jak ho napadl ten správný argument.
Mám úctu ke starým lidem, i když se říká mladý blbec – starý blbec, a nechtěla jsem ironicky pánovi říct, ať podá stížnost na lampáreň nebo rovnou trestní oznámení na nejbližší služebnu policie za spáchání trestného činu. Místo toho jsem tušila, že si naběhne na vidle sám. Což se mu právě povedlo.
„Nestojím na městském ale na vlastním. Celý vjezd i s předzahrádkou je soukromý.“ Odpověděla jsem bez dodatku, že zde by už žádní cizí lidé stát neměli, ale nám to nevadí a nechceme to tu obehnat závorou a plotem.
Pán chvíli mlčel a pak ho vysvobodil autobus, který právě přijel. Měla jsem dojem, že slyším jak si pro sebe mumlá něco v tom smyslu jako: „ To by se za komunistů stát nemohlo“ a v duchu mu dala za pravdu. To bychom neměli ani auto ani ten kus kamenného nájezdu.
*
Kdysi byl vjezd do všech podobných vrat ve městě stavebně uzpůsoben tak, že na rozích byly zaoblené kamenné obrubníky do výše půl metru – to kvůli kočárům, aby se neotloukly rohy omítky. Při mnoha opravách vzaly tyto prvky za své a je to věčná škoda. Jednak historická, estetická, praktická i osvětová, protože při pohledu na vjezd je jasně patrné, že se tudy může i jezdit. Takto jsou rohy náležitě otlučené i bez průjezdu povozů a různí kibicové uvedeni v omyl, že třeba stojí na pěší zóně... ale o architektuře a stavebních nešvarech zase někdy příště ;-)
