Když se řekne „držet bobříka“ nejspíš si člověk vybaví dětský tábor.Kdo četl knihu Hoši od Bobří řeky nebo Strach nad Bobří řekou, ví, co to bobříci jsou. Je to 13 zkoušek různého charakteru, které nám mají ukázat, co v nás vězí a co dovedeme. V každé knize je popsáno 13 takových zkoušek, celkem jich je tedy 26.
Na táborech jsme se pokoušeli držet pár nejznámějších, jako je bobřík mlčení, hladu, odvahy, ... Z nostalgie, zvyku či roztomilosti nazývám trénování silné vůle a charakteru bobříkem i dnes.
Zrovna nedávno jsem se pokoušela o bobříka zdravé výživy. Na magnetickou nástěnku jsem vyvěsila jídelníček, z nákupního košíku vytěsnila vše, co by mohlo být příliš sladké, tučné, alkoholické ...
Nad pracovní stůl jsem připíchla lístek s vykřičníkem a rozvrhem pravidelného stravování.
Nad krabičkovými dietami a podobnými nesmysly ohrnuji nos, protože není nad to, připravit si krabičky vlastní a ještě si je hezky ozdobit.
Ignorovat uzeniny, bílé pečivo a dorty mi nedělá žádné potíže, ovšem ujíždím na tučných sýrech, dobrém víně a domácím špeku. Regály a obchody s těmito dobrotami musím míjet obloukem, což se mi daří pouze částečně, protože v supermarketech rafinovaně a neustále přesunují zboží z místa na místo.
Bobříka zdravé výživy jsem vycepovala tak, že prolétám nebezpečnými zónami se sklopenou hlavou a zadrženým dechem a jen zcela výjimečně kupuji zmíněné pro návštěvy.
Pokušení ale bývá obrovské a stane se, že při pohledu na nový typ ovčího rokfóru, naaranžovaného tak, že člověk vidí tu lahodnou, tučnou smetanovou hmotou prorůstající, modrou plíseň, ztrácí veškeré zábrany. V tu chvíli přestává fungovat mozek a jeden si řekne: „A vždyť je to jedno! Co z toho života jinak mám!“
Když si v tu chvíli představím sebe samu svlečenou v převlékací kabince, někdy se i zadaří ovládnout se. Jako předevčírem. Úspěšně jsem absolvovala všechny nástrahy a spokojena zašla ještě do výběrové pekárny pro oblíbený celozrnný chléb.
A tam, na pultě vedle poklady, můj pěstovaný bobřík v pátek bídně zdechnul.
Stály tam. Ve velkém celofánovém sáčku, mastné, tmavé, na první pohled desetkrát horší než těch sto druhů jejich bratříčků v supermarketu.
Domácí brambůrky.
Žádné ty decentně balené, jeden lupínek jako druhý, suché a v neprůhledném obalu.
Stály tam sprostě a vyzývavě a já je musela mít.
Milý bobříku, čest tvé památce...
