Rebelka

Jakmile se v mém teenagerském věku v naší rodině mluvilo o rebelii, už se sklonˇovalo moje jméno ve všech pádech. Díky mě se naučili být rodiče neustále v pohotovosti, byla jsem uplně jiná, než můj nudný brácha. Proto mi tak rádi

přednášeli o tom, že neví, po kom jsem se zvrhla. Napadali je takové blbosti, že mě snad museli v porodnici vyměnit, protože do jejich rodiny vůbec nezapadám. Ha, ha, prý nezapadám. Jen kdyby mi dříve řekli o tom, jak se moje maminka klidně ve čtrnácti letech sbalila a odešla od své rodiny do "světa". Tedy do světel velkoměsta a v roce 1948, což musela být velká odvaha. Ale to už všichni dávno zapomněli a nikdo se o jejím výletě, který trval až do jejích dvaceti let, přede mnou nezminˇoval.

Na to, abych utekla od rodiny, jsem nikdy odvahu neměla. Byla jsem zbabělec, poslušně jsem s rodiči a bráchou zůstávala a "pouze" jsem jim otravovala život, jak jsem mohla. Snažili se mě nacpat do nějaké pomyslné krabice, ze které jsem neustále něčím vyčuhovala a občas se chovala jako blbec. A tak mě občas pinkli přes prsty někdy přes palici, někdy mě pinkl sám život, což bylo o něco horší.

"A ty se divíš, že se neumíš rozhodnout? Nikdy jsi se sama nesměla rozhodnout, za tebe dělali všechna rozhodnutí tvoji rodiče," sdělila mi až v mých osmatřiceti letech moje starší sestřenice z otcovy strany. Docela pozdě jsem přišla na to, že má v něčem pravdu.

"Snažili se mě ochranˇovat, nechtěli, abych si nabila čumák," hájila jsem jejich starostlivost, protože přes dvacet let jsem potřebovala k tomu, abych pojmenovala naše rozpory: ochrana moji maličkosti, což byl občas nadlidský ukol.

"Ne, že by sis ho nenabila," odpověděla sestřenice.

Měla pravdu, byla jsem hrozná pubertˇačka a nelze ochranˇovat někoho proti jeho vůli. Byla jsem tvrdohlavá a ochranu jsem nepotřebovala.

"Nevím, proč si myslíš, že s klukama něco zvítězíš?" domlouvala mi maminka, když jsem se zamilovala, nejdříve neštˇastně, tak neštˇastně, že jsem už v sedmnácti letech chtěla rezignovat na život. Konec, dál už nejdu. Chyba byla, že jsem svůj  umysl sdělila svoji milované tetě ze Slovenska. A ta to ihned za tepla, ještě než jsem se vzdálila z jejího dohledu, vyslepičila mamince. A moje maminka vzala důležitý ukol psychoterapie do svých rukou. Prostě psychoterapie lidí, kteří tvrdě pracovali na polích, taková: venkovská psychoterapie.

"Když už chceš kecat blbiny, o tom, že se zabiješ, tak s tím nechodˇ dělat ostudu po příbuzných," rozčílila se tolik, jak jsem ji už dlouho neviděla. Bylo to jako kdyby na mě vychrstla studenou vodu, až jsem se zastyděla, ale pomohlo to. Za pár měsíců jsem už byla rozmilovaná.

Potom jsem se zamilovala štˇastně, ale nadšeni z toho nebyli moji rodiče ani rodiče mého přítele. Co mohli dělat, když dítě bylo na cestě, jak se říkávalo a moje škola, nebo-li vzdělání, uplná zbytečnost. Rozsekla jsem to, žádné další promarněné dny ve školních lavicích se konat nebudou, protože tedˇ se bude chystat svatba a budeme se těšit na mimčo.

Těšili jsme se, i když toto těšení mělo občas nějaké zdravotní trhliny.

"Tak dítě bude malé," rozsekl situaci doktor, když jsem měla problémy s přibíráním. Proč by měl řešit, že mne neustále bolela hlava a nic jsem nemohla sníst. Žádné sono ještě neexistovalo, aby šlo mimino zkontrolovat, a tak s tím, že porodím malé miminko, jsem se smířila. O těhotenství jsem nic nevěděla.

"Jak jste to vůbec mohla dovolit," řval o pár měsíců déle jiný doktor na pohotovosti na moji maminku, když mě tam přivezli v osmém měsíci těhotenství a srdce mi lítalo přes třista uderů za minutu. Ležela jsem tam už třetí hodinu a on mi nebyl schopen srdce zastavit.

"Musím jí dát třetí infuzi a pokud nezabere ani ta, tak při čtvrté tady porodí. V takovém stavu bude rodit, jak jste jí to mohla udělat, jak jste jí vůbec mohla dovolit, aby v takovém věku otěhotněla. Vaše dcera by vůbec neměla mít děti a nebo hodně pozdě," zuřil doktor, když mi napíchával již v pořadí třetí infuzi s lékem na zastavení srdeční činnosti.

A moje jinak klidná maminka zpětně zařvala na doktora:

"To si myslíte, že jsem jim k tomu svítila? Copak já to schvaluju, že je těhotná? Mne se snad někdo ptal?" 

Všichni křičeli a já jsem byla pěkně vylekaná. Svoje problémy se srdcem jsem už od třinácti let řešila tím, že jsem podle potřeby na  infuze do nemocnice chodila. Ale vždycky mi stačila jedna hodinová infuze k tomu, aby se činnost srdce upravila. Jenže moje srdce nikdy před tím neběželo přes třista uderů jako ten hrozný den, kdy ani na jednu dávku betablokátoru nezareagovalo.

Rozběhlo se z ničeho nic, aniž jsem fyzicky pracovala. Nikdy jsem nevěděla, mohla jsem jenom klidně sedět...

Bála jsem se, hrozně jsem se bála a to miminko, co bylo v mém bříšku, se bálo také. I jemu šlo o život...

Po třetí infuzi a čtyřech hodinách se najednou srdce zastavilo. Nebylo to pomalu, každou hodinou lepší a lepší tep, ne, byl to obrovský náraz do hrudi, jako když do mne po všech těch hodinách narazí vlak. Opět jsem se vylekala, nemohla jsem popadnout dech, ale doktor si oddychl a řekl mi:

"Tak jsme to zvládli. A při vašem zdravotním stavu, už žádné děti," dokonce se na mne usmál, když mne propouštěl.

A tak jsme to zvládli, můj synu.