Síla hypertenze, aneb pátý den v Gulfportu

Kasina mě nenadchla, takže co s tím? Ze švagrova nápadu, že náš předposlední den strávíme na jeho osmisedadlovém motorovém člunu, se mi udělalo špatně. Ale co jsem měla dělat?

Jak jim vysvětlit, že nejen kasina, ale ani voda není mým přítelem?

“To se ti bude líbit,” sliboval mi švagr nadšeně, zatímco Nik ho varoval:

“Ona se bojí vody.”

Ani jemu se na projíždˇku po Big Lake v Biloxi nechtělo. V tomto městě měl jiné zájmy, na každém rohu na něj mrkala obrovská kasina, tak proč ztrácet čas na vodní hladině?

“Žádný strachy, neutopíme tě, vezmeš si vestu, ujištˇoval mě švagr, který se těšil se, že nás bude ohromovat svými kapitánskými schopnostmi.

Vzpomněla jsem si na jeho dřívější plán koupit si malé letadlo. Rychlé přesuny mezi jeho domy ho lákaly, ale nakonec pochopil, že ani letadlo ho neuchrání před stárnutím, a pilotní licence by mu platila jen pár let.

Ale do pick-upu, za kterým jsme táhli motorový člun směrem k lodní rampě, jsem pátý den v Gulfportu, musela vlézt. Tomu jsem se vyhnout nemohla.

“Neboj se, to není moře, jenom jezero,” uklidnˇoval mě švagr, jako kdyby na tom záleželo.

Měli jsme sebou zabalené jídlo i pití, dalo by se říci, že mi tam nic nechybělo. Omyl, chyběla mi pevná půda pod nohama.

Švagr se chtěl předvést a ukázat nám, jak člun po vodě letí, i když na jezeře platila určitá povolená rychlost. Vítr foukal, lodˇ se nepřátelsky kymácela a nohy se mi podlamovaly. Křečovitě jsem se držela čekokoliv, abych neupadla.

Hladina se nebezpečně rozvlnila, když jsme se potkali s další motorovou lodí, přidržovala jsem se zábradlí a snažila nevnímat houpání.

Kolébání, rychlost a vítr mi způsobovaly nevolnost a závratě. Ale ne tak silné, abych zvracela, což by asi bylo nejlepší řešení. Stres a nevolnost se ve mně hromadily a čekaly na příležitost, aby se mě později pokusily zabít.

Když jsem po pěti hodinách vylezla z lodi na břeh, svět se se mnou začal točit a neudržela jsem se na nohách. Sesunula jsem se na kolena hned na lodní rampě, ačkoliv jsem si bláhově představovala, jak se štˇastně rozběhnu k autu. Nemohla jsem se napřímit a pomalu jít, natož běžet.

Švagr a Betty mě překvapeně zvedali a ptali se:

“Ty nemůžeš chodit?”

“Všechno se to se mnou točí,” postěžovala jsem si, a tak mě pomalu vedli k autu.

Nik se tvářil, jako by moje potíže neexistovaly a nesnažil se mi pomoci.

Když se naše zraky omylem setkaly, vyčetla jsem mu z očí: no jo, zase se všechno musí točit kolem tebe.

Pořád byl naštvaný kvůli mým názorům na kasino. Myslel si, že jsem hloupá a nerozumím hazardu, zatímco já jsem ho považovala za nezodpovědného, když nesmyslně utrácel naše uspory.

Vrátili jsme se domů a já jsem se stále motala. Kolotoče jsem nikdy ráda neměla, ale ten večer jsem si připadala, jako bych si rezervovala přední sedadlo. Bylo to vyčerpávající.

Zalézt do ložnice bylo nevyhnutelné, ale ani lehnout si nešlo. Posadila jsem se na posteli, hlavu jsem zaklonila a temenem se opřela o čelo dřevěné postele.

Za chvíli jsem slyšela zaklepání na dveře a vešla Betty. Přinesla mi tlakoměr, tento přístroj jsme doma neměli, protože jsme ho nepotřebovali.

“Pojdˇ, změříme tlak,” bez řečí jsem poslechla, protože mě překvapila. A po chvíli jsme obě neuvěřitelně zíraly na vysoké číslice, které se objevily na přístroji. Betty sbalila tlakoměr a vydala se informovat švagra.

Neměla jsem u sebe nic, co by mi snížilo tlak, kromě Trimepranolu, mého superhrdiny mezi léky. Také jsem objevila v taštičce s léky Lexaurin, který jsem si přivezla z Čech. Byl už trochu prošlý, ale kdo by se tím zabýval, když jsem potřebovala pomoc. Vzala jsem si 1,5 mg Lexaurinu a Trimepranol a od této kombinace jsem očekávala zázrak. Tlak se mi naštěstí o něco snížil, takže jsem konečně slezla z toho příšerného kolotoče. Jo, já nepotřebuji adrenalinové sporty, moje tělo si vystačí samo.

Na večeři jsem nešla, kdo by měl chutˇ na jídlo, když mu tlak skáče jako jojo.

Náhle se otevřely dveře a vešel Nik, ne s jídlem pro mě, ale s důležitým oznámením:

“Jdu do kasina, dneska je poslední večer, kdy si můžu zahrát. Zítra odjíždíme.”

Byla to věta oznamovací, to jsem poznala, protože na mě ani nepohlédl. Bál se, abych ho neodrazovala, nemusel, stejně jsem neměla sílu. Osprchoval se a odešel. Upřednostnˇoval kasino před dramatem v naši ložnici. I já bych se raději viděla zdravá v kasinu, než v takovém stavu v posteli. Dokonce bych si i kasino užívala, kdybych se mohla vrátit do normálu.

Kolem desáté jsem už samotu nemohla unést a šla jsem za švagrem a Betty. Mysleli si, že můj tlak je pod kontrolou, když jsem nechala Nika odejít za jeho zábavou.

“Ne, není to dobrý,” odpověděla jsem a oni vyžadovali, abych si tlak opět změřila.

“Zavolám Nikovi, musí přijít domů.” oznámil mi švagr rozhodně, když spatřil vysoká čísla.

“Ne, nevolej mu. Když odcházel, měla jsem tlak stále vysoký.”

“Neříkej mi, že přesto odešel,” rozčilil se švagr. Asi si ani neuměl představit, že by opustil někoho z rodiny, kdo by na tom nebyl zdravotně dobře.

“Vezmeme tě do nemocnice.” rozhodl a už vstával od stolu.

Nechtěla jsem do nemocnice.

“Jdu si lehnout,” odešla jsem do pokoje, aby mě neměli na očích.

Nespala jsem, vysoký tlak mi nedovolil. Třásla jsem se jako osika, přestože air conditioner byl na nízku teplotu, bylo mi příšerné horko.

Přála jsem si jediné, přežít do zítřka a vypadnout nejenom z tohoto domu, ale i z tohoto města, kde jsem se nemohla vzpamatovat a bylo mi každým dnem hůř a hůř.

------