Můj prvni "pravěký" manžel

Také bych ráda zareagovala na blog od pani Dany Kellerové "Zeny jsou často při výběru partnera povrchni a zajímá je jen vzhled." Urazila jsem se, nejsem povrchní a nikdy jsem nehledala svalovce...

Potom jsem zapřemýšlela a zjistila, že ten můj první manžílek v podstatě splnˇoval všechna pravěká kritéria.

Byl svalnatý a mrštný, (byl mladý), aby uspěl v boji o kořist. Měl svoji kořist, ulovil mě, a to bylo asi vsechno, co chtěl ve svém životě ulovit. Protože potom zlenivěl.

Měl dobrý zrak (měl krásné modré oči a brýle nenosil), aby mohl spatřit svoji kořist. Uviděl mě na vesnickém bále, kam jsme jezdívali k šumavské babičce.

Také mu vlasy chránily mozek, jak uvedla p. Kellerová. Vlasy měl husté a dlouhé, tenkrát to "letělo".

Vlasatcům se přezdívalo: "mánička".

Dokážete si představit to zděšení, když jsem takového "chuligána" přivedla představit rodičům a svému okolí. Spikli se proti mě, a já jsem ho stále obhajovala: je šikovný, citlivý a miluje mě. Slyšíte všichni: mi-lu-je mě!

Sikovný byl, a to mě snad omlouvá, proč jsem si ho vybrala. Od narození jsem totiž nezručná, a takový zručný partner se vždycky hodí. Horší bylo později "dokopat" ho k tomu, aby něco opravil, to už byla jiná sloka o naši velké a nehynoucí lásce. 

Zatím jsme na začátku našeho vztahu a plánujeme svatbu.

"Zklamala jsi mě," řekla mi sousedka z domu, kde jsme bydleli. "Myslela jsem, že si vybereš uplně jiného kluka. Někoho inteligentního," vpálila mi přímo.

"Je inteligentni, jenom toho moc nenamluví, je člověkem činu."

"To vidím, že se činil," odpověděla a sjela pohledem po mém narůstajícím těhotenském bříšku.

Na sousedku jsem se nemohla zlobit, znala jsem ji od svých tří let. To ona mě naučila milovat vážnou hudbu a operu. To ona mi půjčovala zajímavé knihy. Měli obrovskou knihovnu, kde jsem se ráda probírala. 

Na sousedku jsem se nemohla zlobit, ale mrzelo mě, že ani ona nevidí skryté kvality, které můj nastávající manžel vlastnil. Snad jsem i věřila, že on se mnou jednou začne poslouchat vážnou hudbu a budeme si povídat o knihách, které on nikdy nečetl. Opravdu, knihy nikdy nečetl, ani to mi nebylo výstrahou. Ze jsme každý jiný. Jeden čehý a druhý hot.

Ani on nebyl v našem manželství štˇastný. Usuzuji podle toho, jak o mě špatně mluvil. Lidé se často divili, když zjistili, že jsem jeho manželka. Dlouho jsem nevěděla proč. Dlouho ne, až mi jednou jeden náš známý řekl:

"Než jsem tě poznal, tak podle jeho (mého manžela) slov jsem si myslel, jaká jsi ošklivá, tlustá, neschopná, hádává ženská. Znám už tě pár let a vím, že lidem lže. Jak o tobě mluví si nezasloužís. Proč jsi s ním?"

Překvapil mě. Náš společný známý mi otevřel oči. Tolik let jsem netušila, proč se lidé, kteří se dozvěděli, že jsem jeho manželkou, diví. Tolik let jsem netušila, že jsem se manželovi nelíbila a se svýma dvaapadesáti kily připadala tlustá.

Pravda bolela a později jsem po ní přestala pátrat. Zádný jeho "vzestup" nepřišel, za to můj pád na dno, ano. Pomaloučku jsem klesala na dno, které mi manžel přichystal.

Nevím, jak on, ale já jsem byla po našich společných devatenácti letech manželství fyzický i psychický mrzák.

Je tak lehké spadnout na dno, ale zpátky se vyhrabat jde někdy přetěžko.

"...takového partnera si žena vybrala podle vzhledu. Použila totiž pri tom svoji pravěkou část mozku."

(Dana Kellnerová)

 Láska je nemoc, při které říkáme věci, kterým ostatní nerozumí, i když se opravdově snaží. Vidíme věci, jak je nikdo nevidí. Jo, chemie je někdy silnější než zdravý rozum.