Upírka

Koncem minulého století žila v našem městě malá a tmavovlasá upírka Ivana. Na rozdíl do svých krvelačných upířích kolegů nepotřebovala k přežití krev, ona "pouze" z lidí vysávala energii. Přestože toužila po společnosti,

věděla, jak je nebezpečná její touha po lidské energii, a tak většinou žila samotářským životem v třípokojovém bytě. Nechtěla nikomu ublížit ani nikoho ohrozit, chtěla si vzít jenom tolik energie, aby přežila.

Ještě nezazvonil zvonec a pohádky není konec.

Ta upírka jsem byla já, a jednoho dne jsem nutně potřebovala z někoho načerpat pozitivní energii. Z ulic, kde rachotily dopravní prostředky jsem se sotva doplazila do domu, kde jsem bydlela. Vyčerpaně jsem vylezla schody do prvního patra a pohled mi padl na sousedčiny dveře. Z koho bych mohla nejlépe načerpat pozitivní energii, než z optimisticky naladěných lidí.

Vím, že bych neměla, ale stejně jsem zazvonila na sousedku, která měla smůlu a bydlela na stejném patře jako já.

Za dveřmi jsem uslyšela kroky; byla doma a já byla ráda.

"Ahoj, máš čas?" Z mého hlasu musela hned poznat, jak se mi daří. Zase špatně.

"Nemám moc času, letím na trénink, co potřebuješ?" zeptala se rezignovaně.

I moje sousedka byla čerstvě rozvedená, ale na rozdíl ode mě z ní vyzařovala energie. Nejenom, že sportovala, ona ještě trénovala cizí děti, chodila na různé kursy, včetně asertivity, kde ji učili, jak se nenechat využívat takovými neschopnými upíry, jako jsem byla já. Měla smůlu, jedna malá upírka s ní bydlela na stejném patře.

Vím, že jsem jako ztroskotanec nevypadla, každý den jsem se z posledních sil namalovala, nalakovala nehty, navlékla se do nějakého moderního modelu a nazula do bot s vysokým podpatkem.

"Můžu se tě chytit za ruku?" žadonila jsem tiše, když totiž jde upírce o život a dochází jí síla, potřebuje se za každou cenu dotknout člověka, který je energeticky nabitý. Všechno je to o energii, pokud dojde, umíráme.

Odevzdaně natáhla ruku směrem ke mne a já jsem po její ruce chnˇapla oběma rukama.

"Já už nemůžu, Hanko. Už fakt nemůžu," zabědovala jsem. Těžko lze vysvětlit člověku, který oplývá

nevyčerpatelnou energií, jak se žije, když energie chybí.

Stály jsme naproti sobě na veřejné chodbě, kam mohl kdokoliv vejít a křečovitě jsem se držela její ruky. Byl to pohled k popukání, ale mne do smíchu nebylo a vypadalo to, že už ji nikdy nepustím, a ona bude muset trénink zrušit.

"Potřebuješ chlapa," odpověděla mi, když už ji docházela trpělivost.

I já jsem vycítila směšnost situace a její ruku jsem uvolnila ze svých dlaní.

"A kde si myslíš, že jsem tedˇ byla?" zeptala jsem se jí skepticky. "Měla jsem rande, takový mladíček, koupil si nový fáro a předváděl mi, jak rychle jezdí. Ještě tedˇ se mi třesou kolena."

Bylo jasné, že se s tím třicátníkem už víckrát nesetkám. Ale to jsem v podstatě dělala jako na běžícím pásu. Jedno setkání a konec. Pokud jsem se setkala dvakrát, tak vznikl trapas. Muži si obvykle mysleli,  že na druhé schůzce by mělo dojít k většímu sblížení. Bylo nám čtyřicet, tak o co jde? Rychlý rozchod to zase napravil a hodil mě zpátky na začátek: seznamuji se.

"Nepotřebuješ mladíka, potřebuješ chlapa o deset a více let staršího, a já bych o jednom věděla."

Nevěřícně jsem na ni pohlédla, až o tolik let staršího, než jsem já?

"Starší chlapi se mnou na rande jít nechtějí, nevypadám na čtyřicet a podezřívají mě, že je snažím využít. A mají pravdu, potřebuji energii, která se jim možná už nedostává..." pokrčila jsem rameny.

"Ty se jim neumíš nabídnout," sepsula mne sousedka. "Odlakuj si nehty, obleč si kalhoty a hodˇ ty obtažený a krátký šaty do popelnice," doporučila mi.

Její rada ve mně vyvolala vlnu smíchu.

"No vidíš, už se směješ," řekla radostně nad mou proměnou, otevřela dveře od svého bytu, vytáhla si polokecky a posadila se s nimi na schody.

"Určitě nejsou na vině nehty a oblečení," obhajovala jsem svůj vzhled, "víš, co mi dá práce nahodit všechnu tu fasádu, aby nikdo nepoznal, jak je mi mizerně?"

"A to jim budeš lhát? Potom se nediv, jak dopadáš?"

"To mám mužským říct na rovinu: jsem unavená, vyčerpaná, nechci skákat v posteli dvacetčtyři hodin denně, potřebuji přítele, kamaráda..." nesouhlasila jsem s ní.

"Co je špatného na kamarádovi? Ale tedˇ už opravdu musím letět nebo nestihnu trénink. Pamatuj si: mám pro tebe kamaráda a co z toho vztahu bude dál, to už bude záležet na vás." 

Hanka si nazula boty, bouchla s vchodovými dveřmi a byla v trapu.

Dívala jsem se za ní se závistí: měla tolik zbytečné energie, kterou ani nemohla využít. Je to tak nespravedlivé, pomyslela jsem si a s trochou energie, kterou se mi podařilo sousedce ukrást, jsem se odšourala do svého bytu. A přestože bylo krásné sluneční odpoledne, v obýváku jsem sebou práskla na gauč a přetáhla přes sebe deku.

Pokud mi bylo mizerně, vždycky se mi vybavila věta z knihy od Sašy Berkové: "Pokud je ti zle, tak moc zle, že už ti není pomoci, tak každýho jenom sereš."

Věděla jsem, že séřu všechny lidi kolem sebe, ale nejvíc sama sebe, protože jsem nebyla schopna se zvednout.

Moc jsem si přála paní Berkovou potkat, tenkrát to ještě šlo, tenkrát ještě žila. Chtěla bych si s ní promluvit, myslím, že ona by mi rozuměla.