Samota

Pamatuji si na modřejší oblohu a na slunce, které mne až pálelo. Pamatuji si, a proto si myslím, že na světě už není tolik krásných, radostných a slunečních dnů, jako bylo dřív. Někam zmizely, někam se odstěhovaly.

Řekla bych,

že se mi stýská,

kdybych směla,

ale za ty roky všechna slova

kdesi ve mně zrezivěla.

Řekla bych,

že mám v sobě prázdno

a vůbec nemám důvod

se smát

a někdy je lepší nepoznat,

než se muset vzdát,

Řekla bych,

nemůžu žít,

ale ani zemřít není proč.

Řekla bych,

že jsem sama,

ale není komu,

všechny ty roky

jsem si zvykla

sedávat u prázdného stolu.