Krajíc namazaným dolů, aneb jak mi začala neděle.

Blbě. Ráno ve čtyři třicet nezazvonil budík. Ještě že máme kocourka, protože Ginger má hodiny ve své hlavičce-makovičce a chodí mne ráno budit. Pokud mi visí ruka nebo noha z postele dolů, tak do mých bezvládných končetin pinká a

podle potřeby přitvrzuje. Stále se nehýbu? Zatne drápky a tento budík zaručeně funguje. Vyletím. V případě, že ještě nemusím vstávat, tak se s Gingrem pohádám a on si jde opět uraženě lehnout.

V tuto neděli budík na nočním stolku nezazvonil, a tak náš živý budíček ihned naskočil do akce. Ginger mě vzbudil v čase, kdy vstávám do práce, a to je ve čtyři třicet. V takovém případě jsem vděčná za jeho ranní budíčky. Jako první sestupuji po schodech dolů do kuchyně otevřít mu šoupací kuchynˇské dveře a Ginger radostně mizí na naši malé zahrádce. Naše kočka miluje rána, kdy se všechno začíná probouzet a on si tam sedí a pozoruje přírodu. I já mám ráda rána, ale v letním čase mi vstávání ve čtyři třicet moc nesedí. Ono je totiž ve skutečnosti tři třicet zimního času, a to je i na mne trochu brzy.

V ranních hodinách se pohubuji jako robot a mám ráda svoji rutinu. Z lednice jogurt a opět nahoru do prvního patra k počítači, abych si pročetla denní zprávy a někdy zbyde i čas na nějaké články z Blogu iDnes.

Ale v tuto neděli se mi počítač zlomyslně vysmál a sdělil mi, že nemám internet. Žádná rutina nebude. Restartovala a znova jsem restartovala celý počítač. V sobotu večer byla bouřka, napadlo mě, že se něco mohlo stát s internetem, a šla jsem do vedlejší místnosti na manželův počítač. Ten měl internet. Mám si k němu sednout nebo raději ne?

Můj zatemněný mozek se stejně nechtěl probudit a už nemám mnoho času. Snědla jsem si jogurt a zapadla opět do ložnice a do koupelny namalovat si nějaký obličej na svoji ospalou tvář.  Manžela moje nezvyklé pobíhání z místnosti do místnosti, a návštěva koupelny v trochu jiném čase, probudila.

"Budík nezvonil, počítač nemá internet," zabrblala jsem, když se mne zeptal, co se děje a proč ještě nesedím u počítače. Vstal a internet mi nahodil, ale to už bylo stejně pozdě. Do práce jsem musela odejít, aniž jsem si přečetla denní zprávy a tudíž jsem nevěděla, co se v Čechách děje.

"Máš pocit, že se proti tobě spikl celý svět?" zeptal se mne manžel, než jsem odešla do auta.

"Dneska ráno tak trochu jo," zahučela jsem a navěsila jsem na sebe všechny tašky a sebrala klíče z věšáku.

Manžel mi zastoupil cestu, sáhl po moji ruce a přitáhl k sobě:

"Žádná deprese, OK? Potřebuju tě, potřebuju tvoji pozitivní energii, bez tebe to nedám..."

Zabořila jsem nos do trika na jeho hrudi a vzlykla jsem:

"Všiml sis, že to jsi ty, od koho čerpám energii, a že jsi to ty, kdo mě už dvanáct let drží fyzicky i psychicky nad vodou?"

"Jsi silnější, než si myslíš. My to spolu dáme, jenom žádnou negativní energie. Všechno je OK, i já jsem zatím v pořádku. Zvládneme to den po dni," přesvědčoval mě manžel a já jsem se styděla za svou slabost. On je ten nemocný a já bych měla být ta, kdo ho utěšuje, ne aby mě pokaždé zvedal ze země jako rozbitou, nepoužitelnou panenku.