Jak jsem se pokoušela zlikvidovat snachu, aneb: Jak jsem si zkracovala kalhoty

Už začátkem prázdnin, v USA tj. začátkem června, jsem si zakoupila entlovací nůžky a těšila jsem se, jak snachu převezu a sama si uplně s přehledem zkrátím o centˇák kalhoty. Záložku u kalhot odstřihnu a nic nebudu muset zakládat,

protože entlovací nůžky mi na kalhotech udělají ozdobnou vlnovku.
Entlovací nůžky slouží pro začištění textilií bez nutnosti dalšího zapracování šitím, tak to alesponˇ píší na internetu.

Zaradovala jsem se, že už nikdy nebudu muset otravovat snachu, aby mi něco zkracovala, protože zkracování oděvů bude pro mne hračka.
Energie ze mne jenom sálala, ze stolu jsem shodila ubrus a položila jsem na něj kalhoty. Stále jsem se cítila jako vyučená švadlenka a byla jsem hrda na svoje rozhodnutí.
Proč bych i já nemohla být tak šikovná jako je moje snacha, která dokáže asistovat mému synovi při renovaci tří koupelen, celé kuchyně včetně podlah a ještě si šije a vyšívá. Samozřejmě, že k tomu používá šicí stroj, entlovací stroj a dva vyšívací stroje, které programuje... To by bylo, abych i já nedokázala veledílo s něčím tak originálním jako jsou entlovací nůžky, protože jiné stroje, na rozdíl od ní, obsluhovat neumím. Ani ten šicí..

Energie mě začala opouště, když jsem se bez nějakého měření, protože tu centimetrovou záložku odstřihnu i bez metru, zakousla do látky. Zubaté nůžky byly tvrdé, použila jsem obě ruce... To už mě dobrá nálada opustila totálně, ono to nebude tak snadné, jak jsem si myslela. Ale to by bylo, tu jednu nohavici okousám, i kdybych na to měla použít vlastní zuby. Odhodlání mi nechybělo, ale místo krásného a okrasného rovného střihu, nohavice měla nepředvídatelné zástřihy a opravdu vypadala, jako kdybych si ji nejdříve předžvýkala. Tak byla střapatá. 
S hnusem jsem si prohlížela svoje veledílo, když se z prvního patra s ohromným hlukem řítila moje skoro třináctiletá vnučka. Rámus, jaký na dřevěných schodech předváděla, mi připomínal dusání stáda koní a nikoliv chůzi jedné skoro slečny, která je sotva pětačtyřicetikilová.
Prohopsala se obývákem do kuchyně.
"Šiješ si oblečení?" zeptala se nevinně, protože je zvyklá na svoji šikovnou mámu, která neustále něco vytváří a potom si to prodává ve svém obchůdku.
Vnučka si otevřela lednici a zahleděla se do ni jako do výkladní skříně a po chvíli vytáhla minerálku.
Už jsem se malinko uklidnila a nevěřícně jsem hleděla na tu zpackanou nohavici a vnučce jsem odpověděla:
 "Nešiju, já tomu dávám na frak," povzdechla jsem si, protože mi bylo jasné, že tu druhou nohavici asi těžko "okoušu" stejným stylem, aby to vypadalo, že to tak má být. Že to byl švadlenky záměr.
"Co to je: na frak?" zeptala se vnučka a s lahví minerálky se zvědavě zastavila u mého pracovního stolu.
Některá česká slova nebo spojení slov nezná, ačkoliv česky se domluví, její mateřský jazyk je angličtina.
"Vnučko moje milá, já oblečení nevytvářím, já ho ničím," povzdechla jsem si, protože mi konečně došlo, že entlovací nůžky nebudou až taková výhra v loterii, jak jsem si myslela a snacha bude muset do mého zkracování kalhot zasahovat.
"Počkej, až to ukážu tvý mámě," zabědovala jsem si.
"A proč jí to budeš ukazovat, tak to schovej," poradila mi vnučka, která má se svoji mámou, která má ráda dokonalost, také svoje zkušenosti.
"A kdo mi kalhoty založí, ale počkej, až to máma uvidí, ta bude vejt jako vyjí vlci na plný měsíc."
Vnučka usoudila, že to je moje starost a můj problém a kalhoty ji přestaly zajímat. Odhopsala opět do prvního patra, do svého pokoje, kde na ni už čekaly spolužačky a kamarádky. Byly propojené telefonicky a na tabletech si hrály hry.  U babči a dědy se totiž na nějaký čas nehledí. U nás není žádný časový limit, kdy si smí a nesmí povídat na telefonu...

Měla jsem pravdu. Snacha zavyla, když moje dílko spatřila. Nohavice vypadaly, jako kdyby je žvýkalo celý den stádo krav.
"Co tě to napadlo," bědovala. "Jak já to tedˇ dám dohromady, ten centˇák, který jsi užužlala mi bude chybět. Kalhoty ti budou krátký, ale s tím už nic neudělám. Jenom se zbytečně vyvztekám, aby nohavice byla alesponˇ rovná, krátká, ale rovná. Už nejsi ve věku, abys mohla nosit okousané kalhoty," přednesla mi moje dokonalá a zručná snacha.
"To bych byla bývala nečekala, že entlovací nůžky mi budou nanic," povzdechla jsem si zkroušeně a šla jsem si zalepit prostředníček, na kterém jsem si udělala obrovský puchýř od tvrdých a nepoddajných nůžek. Snacha kalhoty sbalila a odnesla si je do svoji krejčovské dílny.

Měla pravdu, kalhoty byly rovné, ale krátké.