Tanec napříč stoletím

Eleanora pocinkává  ledem ve sklence Carolans a zálibně si prohlíží své nové rudé volánkové šaty do tanečních. Pod nohama se jí projíždí Robbi a neúnavně luxuje vše, co zase napadalo ze psa a z koček.  Další den prožitý naplno, přesně tak, jak chtěla…

„Do háje!“  Poněkud nesourodá slova s vzezřením dámy ve večerní úpravě.  Nicméně zcela na místě.
Pytel jako pytel, ale o tomto si myslela, že jsou v něm její speciální taneční boty. Nebylo tomu tak.
Na lavičce v kulturním domě Akord naznala, že si přivezla ručník na cvičení a žádné boty. No co, tak to holt odtančím v těch lodích, co jsem přišla. Ještě že jsou nové. ..

Druhá lekce tanečních pro starší a pokročilé s mistrem Chlopčíkem a jeho úžasnou ženou byly  zábavné, výživné a povznášející. Rakouskouherský walz, meziválečný foxtrot, kubánská čača,… tanec střídá tanec, doba stíhá dobu.
Je to zvláštní pocit, znovu chodit do tanečních kousek před padesátkou. Před sto lety byly ženy v tomto věku staré, usedlé, nemocné nebo mrtvé. Eleanora prožívala krizi uvědomění stárnutí po svém.  Po čtyřicítce fázi zděšení vystřídala fáze nasrání a tu pak fáze odhodlání. Pak se dostavila fáze smíření, ruku v ruce s pocitem úlevy. Však odhodlání nevzdat to zůstalo.

… Chlopčík se jí na parketu zmocnil a několika společnými kroky, kterými jí chtěl upřesnit rumbu, docílil jejího totálního zmatení. Když to viděl, raději vyhlásil na walz...

Jak je to snadné, být šťasten. A jak je to těžké, naučit se, jak na to. Eleanora už ví, že je nutno napřed strádat. Jakkoliv, ale hlavně v mládí. Pak je dobré obklopit se dětmi. To už člověka naučí pokoře a odříkání. V tom fofru mezi plínkami, Sunarem, pastelkami a třídními schůzkami se snadno zapomene na stárnutí. A pak najednou je všechno jinak. Najednou jsem tu jen já a on.
Člověk je zvyklý neustále řešit problémy. A najednou nejsou …  Podivná prázdnota… Co teď?
No přece žít!!! A naplno!

… Ráno se jí vstávalo nádherně. Ještě jí v těle doznívala hudba a nohy našlapovaly v rytmu tanga.
Co na tom, že jí kolegyně v práci naschvál zamkly kancelář.  Co na tom, že paní Jadwiga na ni pořvávala jako pavlačová klepna.  Jejich mindráky Eleanoře radost ze života vzíti nemohou, jelikož za ně nemůže.  Každý si musí svůj život zharmonizovat sám.

A vždycky, VŽDYCKY je to něco za něco. Vždycky se musíme vzdát něčeho, co bychom chtěli, pro něco, co chceme ještě víc.