Strach

Nedílná součást našeho života. Není vidět, není slyšet, žádný z našich pěti smyslů jej nezachytí. Přesto jej každý zná. Snad kromě Františka Nebojsy z pohádky Jana Wericha. Jak se zahání strach? A je to vůbec dobře?

„… ne, já nechci, to bude bolet, já se bojím!“ První strach, na který si pamatuji. Mám šest let a zubní vrtačka mě nemine. Maminka mě chlácholí, drží mě na klíně trochu křečovitě, protože má taky strach. Že to bude skutečně bolet a já budu vyvádět. Nebylo to tak hrozné. Křik a vzpouzení se nekonalo, strach zůstal. Už navěky. Strach z kategorie trvalých, zkušeností nabytých.
Bolest, kdo by se jí nebál? Časem se ji naučíme příjmat a snášet. Zároveň nám hrozba bolesti spouští obranné mechanismy. A to je dobré. Já, kupříkladu už nikdy nenalepím mokrou tapetu na holý drát pod proudem.
Jsme samy doma. Sestra a já. Ona už spí, protože je přece malá, ale já se můžu dívat na televizi. Jsem už velká a mám rozum. Nojo, film skončil. Ale co teď? Musím se nějak dostat z obýváku do postele. A všude je tma. Tma, ve které něco může být. NĚCO. S dlouhou slizkou rukou, která se vysune zpod postele a chytí mě za nohu.
V obýváku mám rozsvíceno. Zhluboka dýchám a otvírám dveře do předsíně. Světlo se vlévá a pod jeho ochranným kouzlem rychle stisknu vypínač. Dobrý. Tak, teď připravit ruku na kliku, zhasnout v obýváku a přirazit dveře! Fajn. Ještě jednou stejný postup a jsem v pokojíčku. Sestra spí jak dřevo, tu neprobudí nic. Závidím jí ten klidný spánek, mě ještě čeká to nejhorší. Dostat se do postele aniž by na mě ten neviditelný potvor pod postelí dosáhnul. On tam je, to vím jistě. Ale já na něj vyzraju. U postele mám lampičku. Dokud svítí velké světlo, opatrně, abych se moc nepřiblížila temnému podpostelí, ji rožnu. (Nemůžu si pomoct, tenhle moravismus jsem musela použít. :-)) ) . Pak zhasnu velké světlo a hóóóp, mocným skokem se přemisťuji na postel. Uff. Už abych byla velká!
Rostu, dospívám, poznávám, narážím, klopýtám,… bojím se toho či onoho.
Jsem velká, vdaná, zodpovědná. Už se tolik nebojím. Hlavně ne tmy. Právě jsem přesedla do druhého vlaku a čekám na odjezd. JEŽIŠIKRISTE!!!!! Krve by se ve mně nedořezal. Jako bych najednou umřela, roztřásla mě zima a útrobami projel horký blesk. Kabela s penězi!!! Zůstala na nástupišti.
Nikdy v životě jsem tak nesprintovala. Vydrala jsem se z poměrně plného vagónu, a maximální rychlostí, kterou mi dovolovaly lodičky a úzká sukně, jsem proběhla podchodem na vedlejší nástupiště. Byla tam! Ležela na lavičce a právě si k ní přisednul nějaký mladík. Rozpačitě jsem se na něj usmála, tašku drapla a mazala zpátky. Vyšlo to. Sotva jsem se vyškrábala zpátky do vagónu, vlak se rozjel. Třásla jsem se jak osika, po celém těle mi stékal studený pot. Nenápadně jsem se podívala dovnitř. Jo, byla tam. Obálka se spoustou peněz, kterou jsem měla doručit od osoby A osobě B. Kdybych měla slabší srdce, ten náhlý a drtivý strach by mě byl zabil. Dodnes je mi mdlo při představě, že by to dopadlo jinak.
Jsem zralá. Už bych neměla dělat chyby. Dělám.
Je to pár měsíců. Jedeme na dovolenou. Letadlo odlétá za hodinu a půl. Veze nás hodný kamarád, abychom nemuseli opouštět auto. Letos mám opravdu všechno. Nic jsem nezapomněla. Jen tak z dlouhé chvíle se dívám, do kdy mi platí pas. NE! Jak je to možné??? Ten pas, co mám u sebe, patří synovi!!! Do háje! (a ještě jinam…) Co teď? Co teď? Jsem úplně vygumovaná.
Přítel, jako vždy, dokáže zachovat chladnou hlavu. Vyhodnotí situaci a má řešení. Volám synovi, ten nalézá můj pas, béře si taxi a jede nám vstříc. Setkáváme se na půl cesty u benzinky. Rychlé předání, zaplatit taxíka a jedeme na letiště. Ještě to všechno stihneme.
Budu vůbec někdy dost dospělá? Asi ne.
A ten největší strach? Nejsilnější a trvalý. O syny. O jejich zdraví. O jejich život. O ně.

Ich habe Angst. Ho paura. I scare. J´ai peur. Tengo miedo…. V každé řeči to zní jinak. Každý to cítí jinak. Strach nás paralyzuje, ale i chrání. Mějme rádi svůj strach. Nikdy se jej zcela nezbavíme. Jen nás nesmí srazit na kolena.