Slevu nebo život!

Projíždím parkoviště křížem krážem jako idiot a ne a ne narazit na volné místo. „Se na to vyprdnu, kruci, jedu na konec,“naštvaně zaparkuju na okraji parkoviště, kde ještě zbyla nějaká volná místa. V duchu si nadávám do pitomců, že pro buhvíjaký pocit potřebnosti zaparkovat co nejblíž vchodu ztrácím čas.

Než dojdu ke vchodu, adrenalín vyprchá. S automatickým otevřením turniketů je ze mě opět dáma. Uchopím košík a jdu najisto do oddělení čokolád pro Nutelu, tu největší, mám si co žehlit…

Kruci, kde je? Prokřižovala jsem regály stejně jako to parkoviště a nic. Hele, prodavač, cosi vyskladňuje v oddělení těstovin. Nojo, ale bude se orientovat v oddělení čokolád? Rekognoskuju terén, hmm, žádný jiný subjekt není v dohledu. Co mi zbývá, zamířím k mladíkovi. Právě byl dotázán na kukuřičný škrob a vypadá velmi vyplašeně. Nejistě tápe kolem regálů a snaží se bez ztráty kytičky uspokojit tazatelku. Předstírám bezcílné bloumání a raději se sama vracím k čokoládám. To není možné, přece tu někde musí být!

Opět se ocitám v prostřední uličce s prázdným košíkem  a narážím na dalšího mladíka.

„Prosímvás, nemůžu najít Nutelu,“ neutrálně oznamuji a upřeně mu hledím do očí. Mladý brunet štíhlé ohnuté postavy (kdysi na gymplu byli takoví označováni  termínem „vyhryz“) na malou chvíli zpanikaří, ale v zápětí se chytne. S vítězoslavným pohledem mě zavede pár kroků stranou a pokyne rukou. Heuréka! Tady bych ji tedy opravdu nehledala… ale mám ji. Tu velkou, sláva.

Rychle doplním do košíku hrušky, hrozny a toaletní papír. Uf, mám všechno, tak rychle k pokladně. Mám míň než 10 položek, to bych mohla využít tu rychlou. Těsně před zařazením do fronty mě předběhne pán s nosítkem na miminka. Nosítko má plné. Nevadí, zas tak moc nespěchám.  Ono to půjde fofrem.

Postávám ve frontě, zevluju kolem, jak se to tak ve frontách dělá a jen tak z plezíru počítám, kolik mají lidi položek a jestli nešvindlují. Pán před pánem s miminkem, pátá, šestá, sedmá. Hodnej.  Teď ta rodinka přede mnou (mezitím se připojila i maminka). Mimčo jim spokojeně brouká, rodiče na něj ťuťají. Idylka. První položka, druhá, třetí, čtvrtá. Pleny, velké Ciniminis, prací prášek, Hera. A slevový kupon s prasátkem.

„Promiňte, jen jeden kupon na jeden nákup,“ vrací pokadní druhý kupon manželům.

„A proč jste nám to neřekla dřív?“ čertí se on.

„Nezlobte se, nevšimla jsem si toho, ty kupony byly na sobě.“

„A kde to máte napsaný, že jen na jeden nákup?“ rozhořčeně se ptá ona. Dítě naštěstí zachovává klid.

„Je to na každém kuponu.“

„No to teda není! To mi teda ukažte!“ zvyšuje hlas tatínek. „Tak to teda tohle nechceme.“ Odsune Heru směrem k pokladní.

Začínám se usmívat.  Je to možný? Proč ti lidi tak vyvádí?

Pokladní zvedne mikrofon a ohlásí, že paní Kociánová se má dostavit na pokladnu č. 1 ke stornu. Z rychlé pokladny se rázem stává pomalá pokladna. Paní Kociánová to má k pokladně č.1 přes celý supermarket, protože právě řeší se skladníky chybný příjem zboží…

Nenápadně se nakloním přes přepážku a přečtu si na prasátkovém kuponu, o co se jedná. Sleva 10 Kč!

„Kvůli deseti korunám ?“ neudržím se a řeknu to nahlas.

„To jsou taky peníze!“ odsekne mi ona.

„Ovšem. A co si za to koupíte?“ ptám se jen tak, aby řeč nestála.

„Třeba pět rohlíků!“ zní pohotová odpověď.

„Tady jde o princip!“ podpoří svou ženu hlava rodiny.

No, to jo, to bezesporu, to je tedy argument. Podívám se na frontu za sebou, co oni na to. Nic. Tváří se kamenně nezúčastněně. Už raději nic neříkám, jen se povzbudivě usmívám na pokladní. Ta se ještě snaží obhájit a opravdu čte z prasátka větu, že slevy se nesčítají…

Paní Kociánová přišla, umožnila storno, pokladní ukončila nákup, inkasovala peníz. Pak překvapivě namarkovala Heru jako druhý nákup a naskenovala druhý slevový kupon.

„Dvě koruny.“  Manželé zaplatili a spokojeně uraženě odkráčeli středem.

Bavím se a zároveň je mi jich líto. Ale už jedou moje věci.

„Dvěstěšedešát šest.“ Oznamuje pokladní. Zalovím mezi svou sbírkou plastových karet. Ta platební je vždycky nahoře.

„Karta neregistrována,“ oznamuje pokladní. Cože? To je divné, nechápu. Zkouší to znovu. Zase nic. Je mi to trapné, teď zdržuju já. Podívá se na kartu. Ježiši! Vím to dřív než ona. Dala jsem jí Smart kartu od Shella . Omlouvám se a vysvětluju, že jsem ráno tankovala a kartu jsem si nechala nahoře, protože mi nefungovala.

„Vidíte to, načítám body jak osel a když chci využít slevu na benzín, karta přestane fungovat,“ podávám jí pravou platební kartu a obě se smějeme.( Fronta je stále kamenná.)

Platba proběhla v pořádku. „Hlavně se nenechte otrávit,“ říkám pokladní na rozloučenou.

Podává mi účtenku:“Chcete slevu na náš benzín?“ To už se smějeme na celé kolo a poutáme pozornost ostrahy objektu.

„Ne,“ řehtám se, „to opravdu nechci, děkuji.“

Odcházím s úsměvem, který mi vydrží až domů. Jo, slevy, to je zábava…