"Doktor! Medico! Doktor!!" Poklidnou až idylickou prosluněnou atmosféru odpočinkové pauzy uprostřed jedné z mnoha sjezdovek protne zoufalý výkřik. Všichni se odpoutáme od svých obědů a zbystříme pozornost.
Co se stalo? Někdo se vysekal na lyžích? Ne. Je to infarkt. Už čtvrtý den tu na Kronplatzu praží slunce, jakoby se nemohlo dočkat jara. Vedle nás se až do této chvíle spokojeně oddávala slunečním paprskům německy mluvící dvojice. Najednou jsou pryč a v zápětí vidím jeho jak provádí masáž srdce společně s dalším doktorem a ona rychle napichuje kapačku...
Jsem skoro paralyzovaná. Před dvěma hodinami jen o sto metrů výše smetl mladičký snowboardista mého přítele. Neviděla jsem začátek, jen sníh, lyže ve vzduchu, kutálející se těla. Sevřelo se mi srdce a sjela jsem k nim. Kluk seděl na bobku a nemluvil. Přítel nadával. Je to dobrý. Jsou při vědomí. Otec kluka neví, o koho se zajímat dřív. Vidí, že chlap vstává a nic mu není, jde tedy k synovi. Jsou to Češi, tím líp, kdyby něco. "Jsi v pořádku?" "Jsi celý?" "Co hlava?" "Nemáš nic zlomeného?" "Kolik vidíš tatínků?"... Jo, je to dobrý. Malej je evidentně v šoku, velkej má naražená záda a je nas*anej, ale ovládá se. Křížení sjezdovek je vždycky o hubu. Těžko říct, čí to byla vina. Snowborďák se ani nepokoušel brzdit. Nevšiml si.... Blbá náhoda. Myslím, že teď už si vždycky všimne.
Za pět minut od kolapsu přijíždí sněžný skútr se dvěma záchranáři. "Weg! weg!" dělají si místo a pokládají pána přímo na sníh. Oživování pokračuje, elektrošoky, kyslík, masáž... Rudý vrtulník zakrouží nad hospodou a v zápětí přistává přímo na sjezdovce. Vybíhají další dva lékaři s kufříky. Bojují, ale už je jasné, že svíčka života zhasla...
Sjíždíme traverzem k lanovce a je nám divně. Zemřel člověk. Najednou, bez varování. Ještě před chvílí si užíval lyžování a teď je mrtvý. Je konec. Tolik lidí se snažilo vrátit jej zpět, ale on už zemřel. Jedu nahoru v kabince a myslím na to, že opravdu nevíme dne ani hodiny. A jsem šťastná, že ten můj je sice naražený, ale živý vedle mě. Bude dlouho skučet bolestí, ale bude živý. Ta paní v červené bundě, co stála opodál s dlaněmi na ústech, to bude mít mnohem horší.
Od malička jsem slýchala, že se neříká "poslední jízda". Vždycky se jede ta předposlední. Jo, vždycky to fungovalo, nikdy se nám nic nestalo. Ale toho dne jsme jeli první jízdu. A ten pán taky ještě nechtěl končit. Tak jak je to s tou pověrčivostí? Asi platí staré dobré "Opatrnosti není nikdy nazbyt." a "Všeho dočasu..."
No, každopádně pořád jsem tady. A každý den stojí za to.
