Poklona panu Vejdělkovi

Musím konstatovat, že filmy pana Vejdělka se mi líbí čím dál tím víc. Jsou totiž lidské, přirozené a vyvážené.

Na jeho nový film jsem šla s obranným štítem v podobě skeptické představy opakování sama sebe, tedy že uvidím podruhe vylouhovaný pytlík filmu Ženy v pokušení. Možná mě k tomu přivedl znechucený zážitek z filmu Román pro muže, což bylo něco diametrálně odlišného od Románu pro ženy a zanechalo ve mně nepříjemný pocit marnosti. To ovšem nerežíroval Vejdělek.
Ne tak film Muži v naději. Pozvolný a nenásilný nástup, úsměvné dialogy, prastará zápletka s nevěrou. Charaktery postav se pomalu odhalují a nejsou všichni úplně košer, což je právě sympatické. Bavím se a sleduju zápletku s ukradenou kabelkou od Valentina. A najednou je všechno jinak. Naprosto nečekaně příjde zvrat. V setině vteřiny. Úleva, že kabelka je zpět vystřídá šok. Simona Stašová je v roli tak věrohodná, že na moment zapomínám, že jde o film a cítím opravdový smutek. 
Scéna s úpravou postele a Polívkovo objetí peřiny mě vážně dojímá. Ještě chvíli nás Jiří Vejdělek nechává smutnit a v pravou chvíli vše odlehčí použitím fóru se záměnou mobilu za žehličku.

Ano, vše v tomto filmu je výborně načasováno, herci jsou skvěle vybráni, dobře vedeni a text jim jde tzv. "z huby". Nikdo nepřehrává, nikdo se nesnaží být za hvězdu. Malá role Michala Novotného je vystřižená jako růžička z ozdobného papíru. Kostýmy, interiéry,... ano, ano, ano.

Záměrně nepíšu nic konkrétního o ději, abych případným divákům nekazila zážitek. Jděte na to. Když budete očekávat zajímavou studii receptu na spokojené manželství a máte-li rádi Macháčka, Polívku, Stašovou, Hřebíčkovou, bude se Vám to líbit.

A co otázka nevěry jako stabilizátoru vztahu? To už opravdu nechám na každém z Vás...