Peskové a Kočkoleti.

Symbolem pro silnou vzájemnou antipatii byli pro mě vždy Montekové a Kapuleti. Dva rody, jejichž nenávist zabránila v naplnění lásky dvou mladých lidí. Hezky to Shakespeare napsal. Asi měl doma kočku a psa.

Mám psa. Mám taky přítele. Přítel má kocoura.
Micínek je velký roční kocour, Sigi je menší pětiletý pejsek. Poměrně vyrovnané síly.
Jejich první setkání proběhlo klasicky. Pes našel kocoura hned a všechno se odehrálo v několika okamžicích.
„Drž ho!“ „Sigi!“ „ Sakra, nesmíš!!“ Pes se mi vytrhnul i s vodítkem a oba proletěli domem až do podkroví a otevřeným střešním oknem na střechu. Umělohmotné držadlo vodítka bambelalo po dřevěných schodech a já jsem nevěděla, jestli se mám víc bát o kocoura nebo o ty schody. Sigiho jsem chytila v poslední chvíli. Jinak by se určitě brzo kutálel se střechy dolů. Toho dne se už Micin neukázal.
Od této neblahé události byl kocour vždy napřed uklizen do bezpečí a pak teprve vpuštěn pes. Celkem to fungovalo, ale přece jen, chtěli jsme je nějak skamarádit, aby nikdo nemusel být omezován. Po nějaké době se nám zdálo, že už si na svůj pach museli zvyknout a že to tedy můžeme zkusit.
Jednoho dne po příjezdu jsem si dala Sigiho na vodítko, pevně sevřela a šli jsme dovnitř. Kocour spal na své bedýnce, nic zlého netuše. Najednou tam byl ten hrozný pes, hrozivě sípal a koulel očima, jak mi visel na obojku. Kocour ve zlomku vteřiny vyhodnotil situaci a seknul. Sigi vyrazil bolestné zakňučení a okamžitě se stáhnul. Z nosu mu stékala kapka krve. „ Aúúú! Tahle kočička je ozbrojená! To jsem nečekal.“ Poslechl hlas přírody a šel vykonat odvěkou povinnost psího rodu. „Taková ostuda, takový debakl! No počkej, míco, tohle Ti nedaruju.“
Micínek, spokojen sám se sebou, zaznamenal první bod. „Ta minulá potupná výprava na střechu se mi vůbec nelíbila. A teď si ten drzoun klidně znovu příjde a funí mi do obličeje? Tak to tedy ne, dostal, co mu patřilo.“ Sice vyhrál, ale opatrnosti není nikdy nazbyt, tak si nechal otevřít dveře a odkráčel důstojně ven.
Další týden byl Sigi odhodlán úder vrátit.
Krvácel opět.
Potřetí, když jsme viděli, že Micin si dokáže udržet psa od těla, jsme to už risknuli a Sigina vypustili bez vodítka. Se zarputilou houževnatostí učinil výpad, ale opět byl rychlostí blesku zraněn na špičce čumáku.
„A dost, končím! Tenhle kocour pro mě přestává existovat! Já to nemám zapotřebí, takhle se znemožňovat. Kurňa, to bolí.“ Takhle podobně chvíli pokníkával a skutečně, od té doby, kdykoliv jsme přijeli, Micina sice našel, ale v uctivé vzdálenosti se zarazil, otočil hlavu a ostentativně dával najevo, že tam VŮBEC ŽÁDNÁ KOČKA není. Když se náhodou měli potkat ve dveřích, raději ustoupil a s náhlým zájmem očichával cokoliv v okolí.
Teď už jsou úplně v pohodě. Ne, že by se buhvíjak kamarádili, ale respektují se a dokážou spolu i večeřet. Každý ze své misky,ovšem. Oba si však zachovávají mírnou opatrnou nedůvěru. Nejvíc mě baví Sigiho žárlivost. Vypozoroval, že když pán zavolá: „Micimicimici!“ , tak ten ďábelský tvor vyskočí pánovi na klín a nechá se hladit. Vyvodil z toho závěr, že musí být rychlejší. Tedy kdykoliv se ozve ten zvuk, pes je tam první, leze nám přes ramena až na hlavu a vehementně se snaží, abychom tu kočku už nevolali.
Možná se bojí, aby nás taky nesekla drápem, jako jeho, kdo ví…?