S retrofilmy let 60. a 70. se roztrhl pytel. Mám je ráda (jsem 1964), ne všechny se mi líbí, ale beru je. Na tento se mi moc nechtělo. Neměla jsem tušení, jak těžce mě rozhodí... Pane Ondřeji Trojane, nic lepšího jsem v poslední době neviděla. Bravo! A děkuji.
Nostalgie se mě zmocnila už při titulcích, připomínajících nevzhledné obaly na zboží oné doby, stylizaci časopisů a plakátů v nejasných barvách, kterým dominovala rudá. Škola mi připadala tak známá, ulice tak důvěrné, jako bych se vrátila v čase. Všechno velmi dokonale autentické. Poznávám rolák, který nosila mladší sestra, plechovou dózu, ze které jsem lovila výborné babiččiny buchty, Wartburg, co snášel mé první řidičské kilometry se zataženou ruční brzdou... Filmoví kluci mi připomínají mé spolužáky, jejich výmyky jsou neodolatelné a vzdorné účesy okouzlující...
Nostalgie se mění v lehkou úzkost, když mi kárné řízení s mladou učitelkou matně připomíná útržky maminčina povídání s tatínkem. Podobných podrazů a sviňáren bývala svědkem nejen ve škole, kde sama učila, ale i jinde. Tehdy jsem to moc nevnímala, dnes se ty útržky stávají tichou ozvěnou výkřiků, které jsem neslyšela. Vztek a bezmocnost, to cítím v této fázi filmu a myslím na všechny slušné lidi, kteří byli poníženi a potrestáni za svou slušnost.
Sleduju Petrovy hádky s otcem a trochu schizofrenně střídavě souhlasím s jeho odporem k mravokárným řečem a nesouhlasím s drzostí, jakou otci oponuje. Zažila jsem již obě strany... Překvapení a opět vztek s poníženou bezmocností, když je odhalen záměr rodičů emigrovat. Ta arogance, s jakou se celníci bezostyšně přehrabují v zavazadlech a vracejí je domů. Opět se mi vybavují vzpomínky. Je mi pět a usilovně předstírám spánek, aby celníci neprohledali prostor pod zadními sedačkami naší Škody 100. Moc to nechápu, ale maminka mi řekla, abych spala, tak spím. Mám maminku ráda. Až mnohem později jsem se dozvěděla,co je celní prohlášení...
Při policejní razii v podchodu už toho na mě bylo moc a slzy se nedají zadržet. Ne, tohle mi nepřipomnělo vlastní zážitky. To mi jen připomnělo, že to tak bylo. Že se o tom tehdy mluvilo (opatrně, samozřejmě) a že mi to připadalo tak neskutečné, nepochopitelné a přesto možné. Oplakávala jsem všechny ty neznámé zmlácené svobodychtivé mladé lidi nejen jako tehdy také mladá a nezmlácená dívka, ale i jako dnes již matka, která se bojí o své stejně staré syny. Ten smutek mě neopustil po zbytek filmu navzdory smíchu, který vyvolala třeba Popelkova zasvěcená prohlídka skleníku. A úzkost se jen stupňovala při pokusu vyhnout se vojenské službě s rukou na záchodové míse...
Závěrečné titulky a nádherná hudba znovu uvolnily stavidla nahromaděných emocí, které pomalu odcházely v pravidelných vlnách pláče. Pane Trojane, co jste mi to udělal! Takhle se mnou už dlouho žádný film nezamával. Ten film si totiž na nic nehraje. Všechno je to tak proklatě realistické, až to děsí. Všem hercům bez výjimky jsem jejich role věřila, představitelé hlavní čtyřky jsou prostě skvělí. Chvíli mi trvalo, než jsem identifikovala "ten povědomý obličej" jako Václava Koptu, kdysi stejně neodolatelného Radka ze Sněženek, který si zde vystřihl příslušníka VB.
Mohu-li radit, běžte na to. Stojí to za to.
