Vstávám z postele, už potřetí za tuto noc. Můj pes má čumák zapíchnutý do hromádky dřeva u kachlových kamen a jednoznačně dává najevo, že myš je zde.
Brní mě hlava, oči odmítají zůstat otevřené a nejraději bych se otočila na druhý bok a spala, ale vím, že mě čeká naše obvyklá procedura.
Mám domeček. Vysněný, starodávný, nevelký. Kolem zahrádku přesně akorát.
Mám taky myši. Za těch sto let, co dům stojí, našly si ty sametové bestie několik cest, jak infiltrovat stavbu. Předchozí majitelé to moc neřešili, tak jsem postupně ucpala asi 5 myších tunelů vedoucích zvenku do místností. Přesto se vždy touto dobou pár průzkumníků dovnitř nějak dostane. Myší bobečky v mikrovlnce toho bývají jasným důkazem.
Kočku nemám, mám psa. Křížence, kterého vydávám za rasu „Moravský liščí“. Otec neznámý, ale matčiny geny jezevčice v něm zjevně zanechaly ohromnou náruživost k lovu.
„Jak se to hýbe, musí se to ulovit…“ zní jeho životní krédo a tak náruživě (a marně) loví kočky, hmyz, ježky (taky marně) a naštěstí i myši.
Je zajímavé, že podle zvuku, který vydává, se dá identifikovat, co je právě středem jeho zájmu. Ani ho nemusím vidět.
Za kočkou proletí kolem, ona se uchýlí do bezpečí a on ji vyštěkává svým přirozeným hlasem. Když loví hmyz, jen se ozývá cvakání zubů a občas zakňučení, když něco bodavého opravdu chytí. Nejvíc ho přivádí k šílenství ježek. Ježek bolí, to už dobře ví. Stojí před jeho úkrytem a tou nejvyšší fistulí, jaké je schopen, štěká a štěká, krátce, úsečně, jako výstřely z koltu. Když se po půlhodině nic nezmění, přichází zcela vyčerpán a bez nálady zaspat neúspěch.
S myší je to jiné. Myši v přírodě jej sice zajímají, ale jen občas se rozhodne, že si je vykope, jako vepřík lanýže. Nedej bože, aby bylo po dešti. Hrabání je sice snadné, ale Sigi vypadá jako pes baskervilský z anglických blat.
Myš v domě naneštěstí Sigimu zavoní vždycky uprostřed noci. Jak mi do snu začne vjíždět parní lokomotiva, je to předzvěst nočního lovu. To náš signalizátor krátce a přerušovaně nasává a následně prudce vyfukuje. Fufufufufufufu fúúúúúúú. Zkuste si to, je to docela dřina.
Mám, bohužel, lehké spaní a tohle jeho čmuchání mě vždycky probudí. Následuje náš myší rituál.
Pesos si neumí nic nadzvednout, tak je to na mně. Když je myš lokalizovaná v bedně se dřevem, musím ji velice prudce zdvihnout, aby mohl záškodníka lapit. Zkuste velice prudce zdvihnout bednu s bukovým dřevem, zvící skoro 20 kg. To nelze. A navíc, někdy bývá myška ukrytá uvnitř, jak jsem jednou po velmi prudkém zvednutí asi 10 kg bedny zjistila. Skoro bych tehdy přísahala, že Sigi nepatrně zavrtěl hlavou.
Musím tedy vyskládat pěkně kus po kuse a dávat pozor, jestli se hlodavec nedrží. I to se mi už stalo. Sigi všechno napjatě sleduje a jakmile se objeví nechráněný protivník, je ve vteřině po všem. Pes odchází středem a já musím všechno zase naskládat zpět a nebožtíka zpopelnit v kamnech nebo pohřbít do popelnice.
Pomyslím si, že zase máme o myš míň a jdu se dospat. To je ta lepší varianta. Ubydlí-li se nezvaný host pod mojí postelí, je to na odstřel. (Mé osoby.) Postel velice prudce nezdvihnu, ani kdybych posilovala roky. Odehnat se to stvoření nedá, ale smrdí výrazně. Sigi si může plíce roztrhnout, ale na myš se nedostane. Tak tedy sedí vedle mé postele, funí, myš si někde dole lebedí a v pravidelných intervalech ochutnává konstrukci.
Chrrrs, chrrrs, chrrrs… zrovna když začínám zase usínat. Praštím do postele, péra zaduní a je ticho. Mé zjitřelé nervy zase pozvolna ochabují a v tom opět chrrrs, chrrrs, chrrrs….
Nakonec vyčerpáním usnu, ale ráno je pak stejně kruté, jako když jsem vstávala ke svým miminkům. To se ovšem nedá srovnávat a byla by to zase jiná kapitola.
Napadá Vás, proč nenakladu pasti? Nakladla jsem. S ořechy, se slunečnicemi, s chlebem… Občas se něco chytí, ale taky někdy moje prsty při natahování pastičky. Mám z toho panickou hrůzu, asi jako z nafukování balónků.To budu raději nedospaná, ale se zdravýma rukama provozovat se svým pesoskem noční lovy beze zbraní.
