Malované lebky.

„Babička měla ráda blatouchy. Tak jí udělejte věneček . A doprostřed kříž, selbstverständlich.“ Johann drží v ruce kytičku žlutých kvítků a zamyšleně stojí u maličkého hrobu. Pohled mu bezděčně klouže po klidné hladině jezera, které se leskne mezi zelenými skalami. Už je to deset let, co jeho babička opustila tento svět a nastal čas uvolnit vzácné místo k poslednímu spočinutí.

Píše se rok 1864. Johann je potomek rodu Steinerů, kteří po staletí žijí a pracují v Hallstattu pod Dachsteinem. Tak jako jeho předkové, i on zasvětil celý svůj život dobývání soli a nyní jej čeká splnění letité rodové tradice.
Hallstatt je překrásné městečko. Domy tu stojí v těsné blízkosti a od břehu jezera se šplhají po strmé skále. Díky malebné architektuře s vyřezávanými dřevěnými prvky působí vše velmi přirozeným a uklidňujícím dojmem. Nechybí tu minizahrádky a spousta květin v truhlících i květináčích. Fasády některých domů zdobí hrušně, rafinovaně vedené po konstrukci a svým pěstitelům slouží nejen coby originální popínavá rostlina. Stačí natáhnout ruku z okna a vybrat si jednu z mnoha spokojeně dozrávajících hrušek.
Prostor je tu opravdu vzácný a tak i hřbitov je nevelký a hroby mají minimální rozměry . Přibližně v roce 1720 započala místní nezvyklá tradice. Kam s novými nebožtíky, když všechny hroby jsou již beznadějně plné?
…“ Franzi, ty ses pomátl. Vykopat? Že se boha nebojíš!“ V hospodě všechno ztichlo. Už nějakou dobu vedli muži vzrušenou debatu. Francimu zemřela v požehnaném věku jeho manželka Anna. Jenže na hřbitově už nebylo jediného místečka. Páter Christian těžce vzdychal a prosil v duchu již posté boha o radu a pomoc. Jak má dostát křesťanské povinnosti a uložit nebožku k věčnému odpočinku? Když v tom Willibald pohoršeně okřikl nešťastného Franziho. Chvilku bylo ticho jak v hrobě a pak se všichni začali překřikovat, jak souhlasili i nesouhlasili s Franzim. „To je nápad!“ „No to snad nemyslíš vážně, Hanz!“ „ Vždyť je můžeme jen dát jinam!“ „ Bůh vás ztrestá, bezbožníci!“ … Když už to vypadalo, že začnou létat židle a facky vzduchem, páter Christian povstal a hromovým hlasem zvolal: „ Dost! Utište se, bratři!“ Jeho mohutná postava, tak netypická pro místní obyvatele, vzbuzovala respekt. „ Franzi, řekni nám, co máš na mysli,“ obrátil se k starci, „ a vy ostatní mu popřejte sluchu.“…
Pod páterovým vedením ještě dlouze diskutovali, přeli se a hledali cestu, jak učinit povinnosti zadost a boha neurazit. Nakonec všichni pochybovači museli uznat, že Franzi má pravdu. Dohodli se, že nejstarší hroby budou otevřeny a ostatky jejich příbuzných uloží do kaple Svatého Michala.
Hrobník Josef měl rád pořádek. Svůj malý hřbitůvek si opečovával s láskou a přesně věděl, kde kdo leží a jakou rostlinku si přál vysadit na hrob. Když počal vyzdvihovat kosti z hrobů, všechny pečlivě očistil a vrstvil na malé hromádky. U pátého hrobu jej něco napadlo.
„Velebnosti, velebnosti!“ utíkal za páterem.
„Ano, Josefe?“ Páter Christian podřimoval na lavičce před kostelem a přemýšlel o správnosti jejich konání. Hrobníka měl rád, byl na něj spoleh, ale občas měl bizardní nápady. Posledně o vánocích navrhoval, že by každý kříž ověsil jablíčky a zlatými hvězdami…
„ Musíme ty nebožtíky nějak označit, když nemohou ležet pod křížem se svým jménem,“ prudce oddychoval Josef.
„ V kapli není místa na tolik cedulek, Josefe, to přece víš.“
Hrobník pokýval hlavou a pohlédl knězi na temeno. „No, já bych jim to napsal na čelo.“
Páter Christian obrátil oči k nebi a pomyslel si, proč jej Bůh tak zkouší….
Ukázalo se, že tento nápad nebyl zase tak špatný. Lebky se nechaly vybělit na slunečním a měsíčním svitu. Pak na ně pan páter osobně napsal jméno a roky narození a úmrtí. Nepochybně pod vlivem ženské části obyvatelstva se brzo přidalo též malování květinových věnců či ratolestí z břečťanu, dubu a oleandru. Nesměl chybět malý křížek, černý nebo později s barevným okrajem.
Tak jako Franzi, později Johann a mnoho dalších Hallstatťanů nechalo po 10 až 15 letech vyzvednout kosti svých blízkých , ozdobit jejich lebku a uložit do kaple. Na 610 lebek je zde důstojně umístěno a věru, morbidní to není. Vůbec ne. Stojíte nad těmi hlavami, čtete jména a letopočty, zkoumáte velikost a tvar. Co jim asi šlo hlavou, když žili. Jací byli? Co měli rádi?
Jsou svým způsobem nesmrtelní, protože lidé o nich přemýšlejí a představují si je živé.
Poslední lebky sem přibyly v roce 1995 a zdá se, že budou poslední.
Tradice byla pozastavena. Škoda.