Nadace Adra udělí druhou cenu Michala Velíška.
Udělal správnou věc a neměl štěstí. Stejně jako Filip Venclík. Ví ještě někdo, kdo to byl Filip Venclík?
Filip Venclík byl student, pankáč, normální mladý muž, který psal písničky a žil svůj život.
V noci ze 4. na 5. září 1993 ve stanici metra Dejvická byl napaden kopnutím zezadu do hlavy. Taky si myslel, že dělá správnou věc, když se ozval proti Petrovi Skálovi, který v metru bezdůvodně útočil na cestující. Filip Venclík na následky zranění o den později zemřel.
Filipa jsem neznala, ale v té době jsem měli moji synové 4 a 1,5 let.
A přišlo mi to hrozně nespravedlivé.
A měla jsem vztek na všechny ty skiny a vylízance, kteří zabíjejí ať už pod vlivem alkoholu nebo adrenalínu.
A cítila jsem se hrozně bezmocná a nevěděla jsem, jak mám své kluky ochránit, aby je nepotkal stejný osud.
A co matka Petra Skály? Jak jí bylo, když její syn zabil? Taky mu kdysi bylo 1,5 roku. Taky se o něj někdo bál? Proč z některých malých roztomilých dětí vyrostou vrahové a zabijáci?
Filip napsal tyto texty:
Drahá matko má
Drahá matko má už musíme jít,
na cestě kupecký budem brát a bít.
Už musíme jít, na cestu se dát,
na cestě kupecký budem loupit a krást.
Budem loupit a krást, však jedno slibujem,
že nikoho tam nezabijem
A když zabijem, bude to člověk zlý,
nikdo se nedozví, že v temném lese spí (1993)
Člověk, plémě zrádné
Člověk, plémě zrádné, nezná kouzlo žádné,
dotkne se tvý kůže, smrt na tebe může.
Smrt si tě pak může vzít…
Žádný slitování, lásky, smilování,
láskou opíjí tě, jedem zabíjí tě.
Smrt si tě pak může vzít…
To se, to se nesmí stát…
Nechci to rozebírat, protože nevím, co šlo Filipovi hlavou. Ale ráda bych tomu rozuměla.
Chci rozumět i svým synům. Mluvím s nimi, o všem. A je to těžší a těžší. Jejich svět se mi nezadržitelně vzdaluje. Přesto chci věřit, že nezabijí.
Pavel Opočenský zabil. Taky se zastal bezbranného proti přesile, když skupina skinheadů napadla před restaurací Bělka chodce. V sebeobraně jednoho ze skinheadů bodl nožem. Na následky zranění sedmnáctiletý skinhead Aleš Martinů zemřel.
Kdybych byla matkou toho napadeného, Pavel Opočenský by pro mě byl bůh, zachránce, spasitel… Navěky vděčná? Zachránil mi přece dítě!
Kdybych byla matkou Aleše, Pavel Opočenský by byl vrahem mého dítěte, hajzl, který si měl hledět svého. A ve skrytu duše bych měla ten nůž zapíchnutý do svého svědomí a obviňovala bych se, že jsem syna špatně vychovala?
Nevím, nemohu vědět. A nechci vědět.
Tak co je správně? Zastat se nebo ne? Riskovat nebo ne? Řekněte mi to.
