I divadlo má své dny

Odjíždím domů z neobyčejného divadelního představení a bavím se představou, kolik žen, co právě opouští divadelní sál, bude doma pozorovat v kapesním zrcátku svou Vagínu...

Ne, to není překlep čí nepozornost. Jak jsem právě pochopila, některé ženy mají Vagínu. Vagínu s velkým vé. 
Intimní divadlo Dáši Bláhové zavítalo do Ostravy. Ženy se spárovaly, seskupily a šly na to. Já taky. Pozvala mě kamarádka. Zcela racionálně usoudila, že tohle nebude nic pro jejího manžela. Už ten název! Monology Vagíny. Jaký to paradox. Netroufám si odhadnout, z kolika procent je tento objekt centrem zájmu průměrného vzorku mužů, ale troufám si tvrdit, že z mnoooooha procent. Jenže jakmile se jedná o takto nazvanou část ženského těla, která má být VEŘEJNĚ prezentována ŽENAMI, najednou nastupuje jakýsi ostych, rezervovanost až odtažitost. Někteří mužové se přesto odhodlali doprovázet své ženy a ačkoliv jich byla v sále menšina, statečně vytrvali až do konce.

Jsem žena, mládí za sebou, důchod v dáli. Myslím, že jsem se již dobrala jistého nadhledu. Monology Vagíny. Měla jsem hrubou představu, na co jdu a přiznávám, že už mám určitou laťku úrovně. 
Připravená scéna na mě zapůsobila příjemně. Tři barové židle s kostýmními rekvizitami slibujícími proměny postav. Roztroušené páry červených bot. Zimní, letní, na podpatku, baleríny, šněrovací... to se mi líbí. 
Přicházejí herečky. Dáša Bláhová, brňačka jako já, pamatuji si její Eu z hry Am a Ea. Jitka Asterová, čekala jsem Annu Polívkovou, ale no ... no jo. Míša Sajlerová, neznám. 
Šokující začátek. Kolik názvů má čeština pro ten otvor... a ještě jak jí říkají v zahraničí. Publikum zalévá ruměnec. Jenže ty tři ženy na jevišti hovoří o vagíně tak něžně, zasvěceně, že stud nás divaček (o divácích nepřemýšlím) je takový rozpačitý, protože ony říkají jen to, co je pravda. Jenže to se přece NESLUŠÍ říkat z úst žen taková slova ...

První monolog Míši Sajlerové. Na tvářích mnoha žen se objeví úsměv. Téma zbavování se chloupků je blízké většině z nás. Jak to asi vnímají muži v sále?
Monolog střídá monolog. Témata oscilují od problému staropanenství v důsledku negativní reakce kluka na projev vzrušení  holky k problému znásilněné dívenky a jejího lesbického zaměření. Pobaví nás věcná kritika suchých tamponů a chladných gynekologických třmenů, zmrazí nás utrpení bosenských žen. Závidíme milence, který svou touhou po vizuálním kontaktu naučí svou partnerku být více ženou, sevře se nám srdce a všechno ostatní při představě tzv. ženské obřízky. A což teprve monolog prostitutky, jejíž klientela sestává výhradně z žen! To je velmi, velmi intimní.

Odlehčení přichází s kontaktní frakcí. Dáša jemně a vtipně vmanévrovává publikum k masovému uvolnění. Řekneme všichni na tři slovo ...  kunda!  Nemůžu. Fakt nemůžu. Ale sál hlaholí. Zajímavé je, že je slyšet převážně mužské hlasy. :-) 
A ještě. Tentokrát něěěžněěě. Hlasů je slyšet víc. (Zase nemůžu. No co, už mám věk na to, abych nemusela dělat věci, které nechci dělat.)
No a do třetice. Když jsme takoví talentovaní, řekneme třikrát rychle za sebou kundakundakunda! Sál nezklamal. Až to Dášu inspirovalo a zanotovala: "Ostrááávááá!" Všechny tři protagonistky to na chvíli rozesmálo.

Na závěr poslední a nejdůležitější poslání Vagíny.  Můžeme si hrát s představou, co by řekla (některé postřehy byly opravdu sranda), můžeme se domnívat, co by nosila, ale když se změní v obrovský tunel, kterým se hrne na svět nový člověk, zastaví se čas a všechno ostatní je v tu chvíli nepodstatné. 
Vsadila bych krk na to, že všechny přítomné ženy (matky) si v duchu přehrávaly svůj (své) porod (porody) a mužum bylo divně.

Odcházím s pocitem, že být ženou je leckdy svízelné, ale je na co být hrdá! Všechny tři dámy na pódiu mne přesvědčily, že umí. Děkuji.