Hysterektomie bez hysterie

Co je na ženě nejpřitažlivějšího? Vzhled? Povaha? Smysl pro humor? Co člověk, to názor. Horňáci, dolňáci, povrchní i moudří, různých věkových kategorií, vyznání či profesí… odpoví bez přemýšlení podle svých preferencí. Pak se zeptám : „..a co schopnost darovat život?“ Následuje pár vteřin zaváhání. To už není tak jednoznačné. Plodnost rozhodně není něco, na co by muž myslel, když jej žena zaujme. To až později, mnohem později.

Tak už to mám taky za sebou.
Dobrovolně jsem se vzdala toho malého kousku těla, který umožnil vyrůst mým dvěma synům.
Přestala jsem být proto ženou? Rozhodně ne.
Proč jsem se tak rozhodla? No, odpověď je možná poněkud schizofrenní.
Tři ženy se ve mně dohadovaly. Převahu měla jednoznačně „Z“, která argumentovala zdravím:
„ Už je ti přes 40, děti už mít nechceš, jak říká „R“, tak k čemu je ti děloha dobrá? Jenom na trápení. Stejně tě to jednou čeká, tak mysli na prevenci. “
Zastánkyně rozumu, „R“, ji podpořila: „Jistě, děti už máš velké a i kdybys zatoužila znovu po tom kolotoči, to bys tomu prckovi udělala? On by šel do první třídy a ty skoro do důchodu. To není rozumné.“ Jenže pak podotkla: „Jedině že bys chtěla být náhradní matkou. Donosit někomu plod, to by mělo logiku.“
„Zbláznila ses?“ vykřikla „Z“ „ Že jsi zdravá ještě neznamená, že můžeš být živý inkubátor. Víš, co to všechno obnáší? Nevíš, co? Tak na to hodně rychle zapomeň!“
„ Jen si představ,“ přidala se „P“, požitkářka a rozkošnice, „ ten nádherný život bez starostí o kalendář a bez pilulek, můžeš kam chceš a kdy chceš, … a co chceš,…“, pousmála se.
„No, a budeš mít zase pupínky.“ věcně dodala realistická „R“.
„Neposlouchej ji. To může a nemusí být pravda,“ namítla „Z“. „ Mysli především na sebe. Obětování se a tiché trpění už se nenosí. Dobře víš, že problémy pomalu začínají. Chceš to nechat vygradovat do akutní fáze?“
Poslouchala jsem je, jak to probírají ze všech stran a nakonec jsem se rozhodla.

V nemocnici bylo docela príma. Když si člověk odmyslí ten první operační den, kdy jen spí jak Šípková Růženka a mezitím se pořád budí při každém otočení, protože si přilehne dren z močové trubice nebo protože do něho píchají nějakou jehlu. Jinak to byla docela dobrá zkušenost, že nejsem žádná bábovka a ještě dokážu snést přiměřenou bolest. Tím myslím ten tlak v podbřišku, který silně připomínal menstruační bolesti. Pořád jsem si říkala:"Je to úplně naposled! Tak si to užij." Už večer mě donutili vstát a jít k umývadlu, kde mě sestra vydrhla jak geronta. Motala se mi hlava šíleně a jen jsem se snažila potupně nevrhnout. To se mi ostatně stávalo i na lůžku - reakce na narkózu. Nemohla jsem si dát ani kapku vody. Žaludek se mi okamžitě obrátil naruby.
Druhý den už to bylo podstatně lepší, jen hlava se mi vznášela asi metr nad tělem jak nafukovací balónek. Konečně mi dali v poledne najíst. Sice jen čistý vývar, ale vzhledem k tomu, že jsem nejedla od čtvrtka od 9:00 až do soboty 12:00, tak mi to připadalo jak mana nebeská.
No a pak jsem si začala opravdu užívat nemocničních hotelových služeb. Spánek, vyšívání, sudoku, televize neomezeně, jídlo až pod nos, telefon po ruce ...
Byla jsem v Hranicích na Moravě. Nemocnice je akciová společnost a je to znát. Ten tam je strohý nemocniční řád, sestry i doktořï jsou milí a pořád se ptají, jestli můžou převlíct postel, jestli můžou vzít krev,... když byla odpolední vizita v 19:00 - doktor vůbec netrval na přítomnosti na lůžku. Jen na mě jda okolo televizního koutku zavolal: "Všechno v pořádku, paní inženýrko?"
"V naprostém, pane doktore." Odvětila jsem a dál sledovala bednu. Ale když jsem chtěla zodpovědět pár (asi 10) dotazů, bez problémů se mi věnoval tak dlouho, dokud jsem se chtěla ptát.
Už to bude rok. Svým rozhodnutím jsem si byla naprosto jistá a jsem i teď. Když jsem o mé operaci říkala kamarádkám, byla jsem překvapena, kolik z nich už je po stejném zákroku nebo kolik dalších žen znají. Tak pokud stojíte před podobným dilematem, nebojte se. Je to fajn.