Viděla jsem to.
Pak jsem si přečetla kritiku Ondřeje Štindla v časopise Týden.
Pochopila jsem.
Pan Jakubisko musel evidentně natočit dvě verze (proto byl film tak drahý). Jednu pro kritiky a jednu pro nás normální, umělecky nevzdělané blbce. Moje naivní oči totiž poslaly do mého nepoučeného mozku skutečný klenot, který naplnil mou duši (pokud ji mám) a ještě dlouho mě nutil probírat se jednotlivými sekvencemi jako barevnými korálky na šňůrce.
První, co mě napadlo po odchodu z kina bylo, že Jakubisko se s každým dalším filmem překonává. Kde se hodlá zastavit?
Pan Štindl musel viděl nějaký jiný film než já.
Kromě jediného, a to je Mádlovo vytí, bych mohla polemizovat o každém odstavci jeho "obžaloby", která pochopitelně obžalobou vůbec není, jak komicky alibisticky naznačuje hned v perexu. Je to jen jeho osobní názor. Ano, má na něj svaté právo. Otázka zní: Je správné, aby jeho jedovaté sliny ovlivňovaly rozhodnutí dalších lidí, zda vidět či nevidět film?
Jestliže ano, pak tedy žádám o uveřejnění mého článku, který dopodrobna rozebere všechny aspekty filmu tak, jako to učinil on.
No,… tak to asi neprojde…
Naštěstí máme naše blogy.
Hned zkraje musím reagovat na zhanobení vizuelní stránky Jakubiskova filmu, kterou kritik nazývá roztříštěnou, přepjatou a nedomrlou. Znáte Caravaggiovy obrazy? Já ano, viděla jsem je na výstavě v Římě. Jsou úchvatné. Celé ponořené do tmy, jen v popředí zalité tenkými paprsky světla a přitom neuvěřitelně barevné a živé. Vizualizace filmu je podle mého názoru dokonale pravdivá a jakoby vystupující z Caravaggiových obrazů. Nasvícení, aranžmá a barevnost scén, to bylo to první, co mne na filmu zaujalo. Přirozeně působící kostýmy (byť málo ušpiněné, jak se zdá panu Štindlovi), se kterými kontrastují nezvyklé paruky hlavní postavy, úsporné líčení a o to víc důrazná nezbytnost krve, světlo měkké i ostré, denní i mihotavé od plamenů ohně, to všechno jsou překrásné profesionálně zvládnuté prvky, které tvoří kostru celého příběhu.
A že je Erzsebeth „soubor nesouvisejících charakteristik, jež se navíc obraz od obrazu mění“? Já v ní vidím ženu, která touží po lásce a něžnostech, jako každá jiná normální žena. Avšak ona je zároveň hraběnkou, majitelkou statků, které je třeba spravovat, rozhodovat, má zodpovědnost nejen za majetek, ale i za poddané. Musí být také politik a vyrovnat se mužům v chytrosti, diplomacii a rozhodnosti. Přitom by chtěla být jen matkou, manželkou a dobrotivou felčarkou…
Jistě, všechny tyto charakteristiky spolu dohromady neladí. A právě ten vnitřní rozpor pan Jakubisko s paní Annou Friel mistrovsky zachytili!
Ovšem má-li kritik potřebu roztrhat film na kousky, nic mu v tom nezabrání…
Klišé, klišé, klišé. Třikrát se to slovo vyskytuje v článku. Jak snadné. Chci-li něco shodit, označím to za klišé. Každý ví, co to znamená, i když třeba ne zcela přesně. Na rozdíl od "koherentní" (to jsem si musela vyhledat ve slovníku cizích slov.) Že by další bod z příručky pro kritiky? ... v textu použij alespoň jedno cizí, málo běžné slovo...
Ještě si dovolím pana Štindla opravit. Nevím, jak přišel na to, že vědma a bylinkářka Darvulie se jmenuje Anna. Zřejmě psáno ve spěchu, zamotalo se tam jméno herečky, která ztvárnila postavu Erzsebeth Bathory.
Nebudu tu rozpitvávat všechny odstavce článku pana Štindla, jednoduše nesouhlasím. Všechno je špatné, slabé, nedostatečné nebo naopak zbytečné. Poslední věta „Film Bathory neobstojí ani v konfrontaci s nejprostřednějšími z prostředních.“ jen nelichotivě korunuje tuto hromadu hnoje, kterou na film navršil. A mě napadá další otázka: Nač potřebujeme negativní kritiky? Jestli k tomu, aby nám štěrchali s adrenalínem, pak své opodstatnění mají. Ale jinak…???
