Až bude chrochtáček plný...

... tak ho rozpadrtím a koupím Ti hodiny", prohlásí rezolutně čtyřletý chlapeček a uloží si pokladničku vedle svého výtvoru z Lega. Proč zrovna hodiny? Maminka se usmívá,  roční bráška spí s palcem v puse a za okny šumí jarní déšť. Jsou to její zlatíčka. Oba je miluje. Oba stejně?

"Ty ho máš ráda víc než mě!" Kolikrát ta věta zazněla...
"Mám Vás ráda oba dva stejně, to přece víš." 
"Nemáš, on může (to a to a to) a já ne!", případně "On nemusí (to a to a to) a já musím," atd. Podle toho, stěžuje-li si mladší nebo starší. Maminka má připravený argument už od svého dětství. Vyčetla jej ze své oblíbené Gabry a Málinky, prastarého dívčího románku, který spolu s Rychlými šípy patřil k pokladům její knihovničky.
"Podívej se," ukazuje synkovi svou ruku,"když se říznu do kteréhokoliv prstu, vždycky mě to bude bolet stejně. Maminka má všechny svoje děti stejně ráda i kdyby jich měla padesát."
Na chvíli to vždycky zabere, možná proto, že oba už mají svou bolestivou zkušenost se zraněním na prstech. Ale sourozenecká rivalita jen tak nepomíjí.

Jsou o dvacet let dál a rozbouřená řeka života s nimi smýkala sem a tam. Jsou jako jin a jang, oheň a voda, nebe a peklo... co se jednomu nedostává, druhý má nadbytek. Každý jiný, každý v něčem dobrý, v něčem slabší. Nic neobvyklého. Pořád je oba miluje. Kdyby potřebovali její ledvinu, neváhala by ani na chvíli.

Je to tu zase. Ta stará výčitka. Jenže nejde o lásku. Jde o peníze.
"On dostal, já nedostanu..." Má v tom zmatek, ale on si to nemyslí. Myslí si, že má nárok. Přece je taky syn, přece vždycky říkala, že mezi nimi nedělá rozdíly. I když je mladší. Tak to byly jenom kecy?

"Tak mě dobře poslouchej, chlapče. Nikdy jsem Tě nepřestala mít ráda jako svého syna. I když s Tebou bylo mnohem víc práce a starostí než s bráchou, ani když jsi mi bral z peněženky peníze, ani když jsi dal v deseti letech přednost otci a odešel s ním. Věděla jsem , že jsem po Tobě chtěla vždycky jen to, co po bráchovi, protože jsi byl stejně chytrý, jen míň zodpovědný. Věděla jsem, že jsi odešel, protože sis myslel, že budeš mít veget. Pamatuješ? Říkala jsem Ti, že nechci, abys to udělal. Mohla jsem Ti v tom zabránit, stačilo u soudu říct, že nesouhlasím. Ale co by následovalo... do smrti bys mi vyčítal, že jsem Ti zabránila, abys byl šťastný. 
Už po roce jsi toho litoval, ale protože jsi měl vždycky srdce, věděls, že bys ublížil tatínkovi, kdyby ses vrátil. Tehdy jsem Ti neříkala, jak moc jsi ublížil mně. Doufala jsem, že i přes tu dálku Tě neztratím a zdálo se, že jsem se nemýlila. I přes otcovu snahu komplikovat naše setkání, vídali jsme se a bylo to fajn. Byli jsme v kontaktu a bylo to fajn. Mohls mi říct cokoliv a nikdy jsem Tě neodbyla. Bylo to fajn.

S rostoucím sebevědomím jsi mě přestal potřebovat. Textovky s dotazem, jak se mám vystřídaly postupně dotazy, kolik mám. Vyrůstals od malička v prostředí, kde nikdy nebylo moc peněz. O to víc jsi po nich vždycky toužil, protože jsi chtěl mít věci.  Tvůj starší bratr vyrůstal v totožném prostředí. Naučil se po penězích netoužit a mít jen to důležité. Jeden z dalších rozdílů mezi Vámi. Dost podstatný rozdíl ve vztahu k životu. Peníze patří k životu. Láska patří k životu. Peníze nepatří k lásce.

Obviňuješ mě z toho, že mezi Vámi dělám rozdíly. Ano, v tomto případě ano. Tvůj bratr si toho chrochtáčka plní od dětství. Nikdy neutrácel a když, tak s rozmyslem. V patnácti vyměnil pokladničku za bankovní účet. Protože umí rozumně hospodařit, mohl si loni koupit úplně sám a bez cizího přispění svoje první staré auto. 
U Tebe se peníze nikdy zbytečně dlouho nezdržely. Však víš.

Brácha po mně nikdy nic nechtěl. Ani když mi otročil se šmirglem v ruce na renovaci dveří, ani když toužil po notebooku a ani když uvažoval o tom autu. Nebyl vždycky vzor synovské úcty a respektu, ale vždycky  jsem se na něj mohla spolehnout.

Z čeho mě to vlastně obviňuješ? Že na Tebe kašlu, protože Ti nedávám dost peněz? Jak jsi to napsal ve své poslední SMS? ..." a kdyz uz si vzpomenes, tak me jen sprdnes, jak to, ze se ti neozyvam..." Miláčku, opravdu v tom máš zmatek. A byl by zázrak, kdybys neměl. Ještě jsi moc mladý na to, aby ses dokázal dívat na věc očima toho druhého.
Třeba očima maminky, která musela předčasně vypustit do světa svoje dítě, byť pod ochranou svého otce, která musela riskovat, že otec bude dělat z maminky bestii a vzdalovat ji od dítěte.
Očima ženy, která se poprala se životem a vyhrála ne proto, že by jí někdo pomohl, ale proto, že vydržela jít za svým snem.
A očima matky dvou skoro dospělých synů, která našla novou lásku a novou životní rovnováhu, snaží se vážit si toho, co má a nerápit se pro to, co ztratila. To druhé je však dost těžké.

Možná jednou budeš v podobné situaci (nepřála bych Ti to, ale nikdy nevíš) a tehdy už budeš vědět, že dávat je vždycky hrozně snadné, ne však vždy prospěšné. Snad jednou pochopíš, že opravdovou radost a uspokojení Ti přinese ne to, co Ti jiný dá, ale to, co si můžeš dopřát vlastními silami, po nějakém úsilí, těšení a námaze. Pak snad znovu najdeš cestu domů..."