Dnešní den začal opravdu báječně. Probudil jsem se do slunečného rána, svěží a plný elánu. Taková rána jsou pro mě čím dál, tím více vzácnější. Častěji se probouzím s pocitem, že jsem celou noc tahal putny s uhlím do pátého patra, a se zbožným přáním spát ještě dalších osm hodin.
Žena spí stočena do neuvěřitelného klubíčka. Je to poloha embrya v mateřském lůně nebo chcete-li zimomřivé kočky. Ten pohled mě vždy poněkud dojímá, ale současně si uvědomuji první problém. Dostat ji z této polohy a hlavně z postele. Její metabolizmus po ránu je neuvěřitelná záležitost. Lenochod tříprstý je, proti mojí ženušce, hotové tornádo.
Minimálně deset minut jí trvá, než zjistí, že žije. Dalších deset minut kdo je, kde je a tak to pokračuje, v tom lepším případě, skoro hodinu. Je-li nutné tento proces urychlit, což dnes je, jsem nucen použít fintu. Pracnou, ponižující, ale jedinou účinnou, ověřenou dlouhým soužitím. Hrnek silné kávy, pitelné teploty, nesený k lůžku pevně přikrytý - k tomuto účelu se mi velice osvědčily noviny - odkrytý v momentě, kdy je tác s kávou co nejblíže k nosu mého drahouška. Jediná metoda, která ji probere k životu, aniž by potřebovala oněch neuvěřitelných šedesát minut.
Vůně kávy ji donutí pootevřít oči. Slastně se usměje na hrnek kávy, rozbalí klubko svého těla a posadí se. Tác putuje na klín, oči zase zavře a začne popíjet. Když se začíná objevovat dno šálku, nastává správný moment, kdy mohu navrhnout program dne. Vím, že už je schopna vnímat co se jí říká. To co jí povídám je vždy stejné.
„Broučínku, je sobota, je nádherně, jdeme hrát,“ hlas ladím do tiché, něžné tóniny.
„Nenávidím soboty, neděle, golf a tebe,“ opáčí brouček, oči stále zavřené.
„Jdu udělat baštu, a ty šup z postele,“ dotírám vemlouvavě, bráníc se učinit mému chlapství zadost a zařvat: „Padej z té postele, nebo tě přerazím a jedu sám.“
Jet sám by nebyl problém. Problém by byl dohrát a nesmět si dát pivko či dvě, nebo kdyby má hra byla veleúspěšná i nějakou tu whisky. Nejsem tak bohatý, abych si mohl platit řidiče. Moje žena tuto funkci zvládne docela slušně, a hlavně mnohem levněji.
Za hodinu sedíme v autě. Brouček sice ještě připitoměle kouká, kde vlastně je, ale vyjíždíme. Jsem dobrý, pouhá hodina na cestu do ráje! Třicet let pořád stejná rallye, cestu ani nevnímám a v klidu si promýšlím strategii dnešní hry.
Ano, jsem jedna z obětí drogy, která se nazývá golf. Když jsem si s ní před třiceti lety začal, netušil jsem vůbec, do čeho se řítím. Hydra golfu mě uchválila a slupla jako malinu. Nevím jak pro koho, ale pro mě není golf sport, ani hra. Pro mě je to neustávající boj, se sebou samým, s hřištěm, s holemi a hlavně s tím malým bílým neřádem – golfovým míčkem. Jestli někde platí nejvíce slova Werichovy písně „jednou jsi nahoře, jednou dole“, pak jsou pro golf přímo přízračná. Měla by být jako memento napsaná na každém bagu, pro ty hrozné chvíle, kdy vás golfový Bůh zavrhne, z důvodů vám zcela neznámých. Je to zlomyslný Bůh.
Co zavrhne. On vás zadupe do nejhlubšího bahna, rozcupuje na hadry vaše sebevědomí, poníží před ženou, přáteli. Z chlapa udělá zamindrákovaný uzlíček nervů, kupu klepajícího se sulcu z tlustého prasete. To vše bez jakékoliv výstrahy a dokonale, aby vás pak opět, z neznámých příčin, milostivě z toho marasmu pozvedl, a dopřál vám se pomalu vzpamatovat. Vylížete si utržené rány a znovu se derete vzhůru k oslnivým výkonům.
Momentálně se těším jeho přízni. Jsem „nahoře“. Zvládl jsem jedničku dřevo, poslouchá jak švýcarské hodinky. Mám vynikající krátkou hru, skvěle patuji. Průměr dva paty na jamku je slušný. To stačí, protože jsem se zatraceně prodloužil. Mé rány jsou poměrně rovné a dlouhé, míč končí na ferveji a ne v hlubokém lese.
Celkem vzato, kdyby nebylo smůly, která kazí moji jinak znamenitou hru, tak mistrovská kategorie je nadosah. Tu docela malá větvička stromu, pošle perfektně udeřený míček hluboko do lesa, tu zůstane míček viset nad jamkou a je bezvětří. Místo jasného berdy je tu jen par. Pak zase míček, z neznámých důvodů skončí v bunkru, zůstane v hluboké šlápotě, kterou nějaký golfový ignorant po sobě nezahrabal a místo paru je tu těžko uhrané bogy. To jsou vesměs maličkosti kazící mé jinak skvělé číslo. Jsem prostě ve formě. Golf je pro mě zdrojem radosti a pýchy. Vše zlé je zapomenuto. Opět se mohu dívat na svět s hrdě zdviženou hlavou.
Jsme u cíle. Ač není žádný turnaj, klubovna je plná, hučí jako včelí úl. Krásný den vylákal i sváteční hráče. Ženuška je již zcela probuzena, a nastává vítání s přítomnými dámami.
„Dáme kafe, holky?“
Holky dají, i když už každá z nich má určitě jedno v sobě. Společenská vložka, je pro naše dámy, nejdůležitější částí golfové hry. Mužská část osazenstva, pro tuto chvíli trpně rezignuje, jejich duše však skučí bolestí nad promarněným časem. Společenské ambice našich žen je však nutno respektovat, budeme je po hře potřebovat. Trpělivě čekáme, jak se situace vyvine.
Dneska by to chtělo zahrát si s chlapama. Drahoušek sice moje rány ocení, ale jen tehdy, když je spokojena se svými, což je velice zřídka. Jsem-li ve šlágu já, ona má útlum. Ač špatně slyším, občas zaslechnu po mém krásném drajvu, místo pochvaly, „abys nám nepukl, Ježíšku“, „řekneme si to na grýnu, nádivo“, a je po radosti.
Má řádně probuzená žena, má golf skoro tak ráda jako já. Je mi věrným partnerem, když nemám s kým hrát, ale málo platné není partnerem rovnocenným. Nedokáže ocenit ty jemné finty, které se mi daří zahrát. Nedocení tu sílu paží a ducha, kterou dokáži udeřit míč a poslat jej co nejdál, doprostřed ferveje. To dokáže jen chlap, spoluhráč i soupeř.
„Tak co děvčata, jak se dnes hraje?“ Opatrně sonduji, přerušujíc ševelení dam.
Děvčata odvětí, že hrají spolu, což je pro nás, truchlící pozůstalé signál k úprku do šatny. Hurá! Vyšlo to a jde se na věc. Dohodnuty jsou hodnoty, o které se hraje, co se hraje, kdo s kým a proti komu. O co je dané – o pivo, přesto je třeba tuto skutečnost vždy upřesnit. Kolik? Jedno za každou vyhranou jamku. Bude to boj, adrenalin v krvi stoupá jako jarní povodeň. Tuším, že dnes je můj den a ta piva moje.
Konečně stojíme na odpališti první jamky. Ještě poslední rozcvičení, los o pořadí. První týčko jde do země. Začíná zápolení se spoluhráči, hřištěm a boj o přízeň golfového Boha.
