Jak je to vlastně s láskou v pozdním, nebo hodně pozdním věku? Asi to nebude tak mizerné, jak si mnozí mladí myslí, jak jsem si kdysi myslela i já. Také mi připadalo směšné, když se dva staří lidé k sobě tulili na lavičce v parku, vodili se za ruce, a nedej bože když se políbili. A co já dnes nato?Už jsem mnohem smířlivější. Nejenže je chápu, ale i obdivuji.
Každé léto jsme jezdili k prarodičům (staříčkům) alespoň na týden. Ne abychom si na čerstvém venkovském vzduchu odpočinuli, ale udělat práce, na které naši staříčkové už nestačili. Staříčkovi bylo tehdy čtyřiaosmdesát a stařence o dva roky méně. Byli ještě čilí, ale málo platné, kolem domu je vždy práce dost. Byly i takové činnosti, na které už nestačili.Tak se rodina střídala, aby během léta dala do pořádku, co se dalo.
„No to je dost, že jste tu,“ vítala nás stařenka na zápraží chalupy. „Já už měla strach, jestli se vám něco nestalo. Sednici máte připravenou.“
„Kde je staříček?“ Ptám se. Vždy stojí vedle stařenky a vítají nás oba. Dnes ne. Stařenka jen mávla rukou: „Tak pojďte dovnitř.“
Následujeme stařenku, husím pochodem, úzkou síní do kuchyně. Velká selská místnost, s nefalšovanou velkou pecí uprostřed. Staříček sedí za pecí, plete košík, ani hlavu nezvedne, když vstoupíme dovnitř.
„Dobrý den,“ mluvím hlasitěji, než je mým zvykem, abych měla jistotu, že mě slyší. Manžel se ke mně přidává a huláká pozdrav, až mi ucho zaléhá.
„To je marný,“ stařenka se tváří znechuceně. „Dneska on mluvit nebude. Já ho znám, dědka.“
„Co se stalo?“ Ptám se zvědavě. Stařenka zase mávne rukou. „Dejte si věci nahoru, udělám kafe a mám upečenou buchtu.“
Staříček plete košík, na nás vůbec nereaguje. Dotáhneme tašky do pokoje: „Vybalím až pak.“
„Co je dědovi?“ Ptá se muž.
„Vím já? Asi se pořádně dožral, neřekli jste mu někdo něco?“ Je to divné.
„Co bychom mu asi měli říkat?“ Přemýšlí nahlas. „Od minule, jsem s ním nemluvil. Jindra taky neříkal, že by byl naštvaný. Nevím.“
Dole už je na stole připravená buchta a konvice plná kávy, kterou já miluji už od děcka. Melta voní celou kuchyní. Pro mého muže menší konvice pravé kávy, on Meltu nerad.
„Josef, pojď se přivítat s dětmi a na kafe.“ Láká stařenka dědu. Odpovědí je jí zaryté ticho.
„Ani trávu pro králíky nepřinesl. Honzo, že mi zajdeš?“ Stařenka se už zlobí. „Dědek paličatý, někdy je na zabití. Pošus.“
„Co se vlastně stalo?“ Tohle u nich neznám. Děda má vždy řečí, že se nedá zastavit. Je veselý, samá sranda. Teď tu zarputile sedí u pece a dělá, že tu nikdo není.
„No, co asi. Co bys řekla?“ Stařenka hodí zlostným pohledek k dědovi. „No mě se nechtělo, tak se trucuje.“
„Jako co? Jako to?“ Ptá se inteligentně můj muž, oči nevěřícně rozšířené.
„Jo, přesně to.“ Stařenčina dobrá nálada je tatam. „Že už si nedá pokoj, dědek bláznivý.“
„Panebože, to jsou teda vyhlídky,“ Říkám nevěřícně. Je to mužův děda a krev není voda. „To nepřežiji.“
„Budeš muset, děvenko.“ Stařenka asi ví své. „Budeš muset.“
Zbytek dne uplyne v pilné práci. Muž obstará za dědu králíky, jde prořezat stromy v sadu a pokácet starou hrušni. Já nahoře umyji všechna okna (horní okna jsme stařence zakázali mýt) a jdu na zahradu. Okopu lán jahod (prý jsou pro nás), rozlézají se po zahradě jako plevel. Den uteče hrozně rychle. Večer už máme oba dost. Čerstvý vzduch a práce si na nás vybraly svou daň. Povečeříme, vysprchujeme se a jdeme na kutě. Stařeček sedí u pece a nemluví. Košík je hotový, děda bafá dýmku a vůně tabáku se line po kuchyni. Na naše „dobrou noc“ neodpoví.
Ráno se probouzím celá polámaná. Když vidím, jak leze z pelechu můj muž, nebude na tom o nic lépe. Ranní hygienu vezmeme hákem, oblečeme se do pracovního, a jdeme dolů. Už na schodech cítím vůni Melty. V kuchyni je prostřeno k snídani a stařenka nese na stůl konvice.
„Nazdar děti, tak co, jaká byla cesta?“ Staříček sedí v čele stolu a vesele hlaholí. Pusu od ucha k uchu. S umělým chrupem má úsměv filmové hvězdy. Nám oběma spadne čelist údivem. „To ani pusu nedostanu, na tu jsem se těšil nejvíc.“
„Dobré ráno stařečku,“ zdravím, a jdu mu dát pusu na nastavenou tvář.
„Ta byla děvčice, takovou štramandu si ani nezasloužíš, Jene,“ rozverně popichuje mého muže.
„Však vy babičku taky ne,“ vrací úder můj muž.
„V tom sadu jsi se taky teda nepředved, to musíme probrat ještě jednou.“ Kontruje děda. Tak se budou špičkovat celý týden, takhle ty dva znám.
„Jó, a zajdeme za starým Šváchou, ta jeho loňská slivovice, to budeš koukat. Mana nebeská.“ Oči dědovi jen svítí. Září jak sluníčko.
„No nazdar, to zase budete vypadat,“ říkám, protože to důvěrně znám.
„Tak ticho, bude se jíst.“ Zavelí stařenka. Oba poslušně zmlknou. „A ke Šváchovi půjdete až na večír.“
„Dyť jo, pořád“ stařeček otočí oči vzhůru. Zakousne do buchty. Tváří se blaženě. O včerejšku nepadne ani slovo.
Koukám na stařenku. Vidí otazník v mých očích. Kývne hlavou a pokrčí rameny.
